Podívejme se do historie, jak vznikaly v Čechách a na Moravě politické strany sociálního a národního zaměření a jak se atomizovaly na jednotlivé názorové proudy.

Počátkem dubna roku 1874 na kongresu v Neudörflu (v tehdejších Uhrách, dnes v Rakousku), byla založena Sociálně demokratická strana Rakouska. Účastníky kongresu bylo i několik českých dělníků. Na návrh Josefa Boleslava Pecky zařadil kongres do programu rakouské sociální demokracie zásadu sebeurčení národů.

O čtyři roky později se v Praze – Břevnově v hostinci U kaštanu konal za účasti patnácti delegátů utajený památný ustavující sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, který zasedal dne 7. dubna 1878 a se stal východiskem české sociální demokracie. Sjezd byl policií označen za nelegální, jeho účastníci byli zatčeni a odsouzeni k vězení.

O deset let později, o vánocích (25. – 26. prosince 1887) byla na slučovacím sjezdu v Brně - Lužánkách, obnovena jednota Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, která i nadále zůstala autonomní složkou celorakouské strany, jež se znovu sjednotila o rok později na přelomu let 1888 – 1889 v dolnorakouském Hainfeldu.

Česká sociální demokracie prosazovala sociální program, ale národní již opomíjela. Ve své politice vycházela z tzv. austromarxismu a veškeré diskuse o českých a moravských národních zájmech a požadavcích systematicky potlačovala jako škodlivé dělnickému hnutí.