Když chceme zkoumat historicky filozofickou kategorii spravedlnost, neubráníme se hledání ve Starém zákoně. Není to sice přímý zdroj odkazu, ale částečně fabulovaný spisovatelem G. Messadie, který celkem důsledně čerpal ze starých pramenů. V rozhovoru Mojžíše s faraonem, kdy diskutovali o tom, co je spravedlivé, se Mojžiš ptá: „Je tedy spravedlivé, aby člověk, který odvedl dobrou práci, měl co jíst, a ten, kdo se na něho jenom dívá a místo práce se oddává radovánkám, aby zemřel hlady?“ Faraon odpovídá „je to žádoucí, a výš než spravedlnost je uznávaná moc. Spravedlnost existuje jedině tehdy, pokud je možné ji uplatnit. Spravedlnost je forma nátlaku. Čím větší je nespravedlnost, tím je zapotřebí větší moci. Nejvyšším strážcem spravedlnosti je faraon, protože má svrchovanou moc, a kdyby byl nespravedlivý, Bůh by ho potrestal.“

Tady si musíme uvědomit, zda respektujeme autority a podřídíme se této spravedlnosti, coby zákonné spravedlnosti to je zákonům vydané autoritou, která je k tomu oprávněna.

Chápeme-li spravedlnost jako ideu zachovávání harmonického soužití společnosti, pak zodpovědnost vůči sobě, rodině, státu je základním stavebním kamenem, abychom se této vizi mohli alespoň přiblížit. Současný stav vývoje lidstva vyžaduje, aby pro zjevné sociální patologie byl vytvořen systém přiměřených trestů, protože pro převážnou většinu společnosti to představuje nejpodstatnější motiv rozhodování. Otázka přiměřené satisfakce je pak těžká
a stejně diskutabilní jako navržení přiměřenosti trestu, protože psychologické aspekty porušení spravedlnosti jsou někdy zcela zjevné, někdy však na pohled skryté, ale v mnoha případech ovlivní život jedince i jeho okolí nezvratným způsobem.

Základní funkcí hodnot je podle filosofa Vladimíra Čermáka především to, že představují určitý cíl. „Usilujeme o pravdu, dobýváme svobodu, hledáme spravedlnost, přáli bychom si rovnost, ale přitom víme, že toho nikdy nedosáhneme, ale že právě toto hledání a dobývání hodnot je cestou, která životu dává smysluplnost a dramatičnost."

Už Aristoteles ve své Etice Nikomachově říká, že „co všichni lidé uznávají, jest". Hodnoty mají tedy konsensuální základ a na jejich tvorbě se krom sociálních elit podílí stále znovu a znovu i každý z nás. Krom toho mají hodnoty i určitou autonomii jako nosné elementy společnosti, a vyvíjí se. Tendence tento hodnotový řád zlikvidovat či nahradit „antihodnotami" existovaly a budou existovat pořád.