Viděli jsme skutečný festival fotbalu a fotbalových zápasů. Bylo zřejmé, že se, až na výjimky (Panama), snížily výkonnostní rozdíly mezi těmi nejlepšími a největšími a ostatními týmy světa. Prakticky kdokoliv může porazit kohokoliv. Pokud ten nejlepší má slabší den a ten papírově mnohem slabší má skvělý den.
Mistrovství světa nakonec vyhrála Francie. Bylo to po jejích skvělých vítězstvích například s Belgií. Zdá se, že Francie ve finále neměla tak brilantní formu, která by odpovídala jejímu hráčskému materiálu. A naopak Chorvatsko se zdálo hrát na mistrovství na hranici svých možností. Žádný z obou týmů nebyl hráčsky na té úrovni jako například Španělsko před osmi lety, které přehrálo všechny a vyhrálo všechno.

Růst významu kolektivní hry

V každém ze špičkových týmů se objevovali, jak se moderně říká, rozdíloví hráči. Tedy jinak řečeno hvězdy, kolem nichž se točí hra. Ale důležité bylo, jak se kolem těchto hráčů podařilo vytvořit soudržný a ustavičně pracující tým, který byl ochotný táhnout za jeden provaz. A to se podařilo zejména Francouzům seskupeným kolem Griezmanna a Pogby a Chorvatům, jejichž vůdčím duchem byl neúnavný a skvělý Modrič.

Také na tomto mistrovství byli hráči největší světové třídy Messi a Ronaldo, jejichž týmy prostě zaostaly úrovní hry za těmito fenomenálními individualitami a nedokázaly se prosadit. Skvělí byli Belgičané. Přiznám se, že když jsem je viděl na tomto mistrovství hrát poprvé, byl jsem v dobrém slova smyslu šokován. Asi nebylo na mistrovství skvěleji fyzicky připraveného týmu, nežli byli právě Belgičané. Jejich fotbal byl úžasný, ale v okamžiku, kdy jejich tým měl zvládnout jiný styl soupeře nežli hru opřenou o rychlé protiútoky, tak jako tomu bylo v zápase s Francií, byl to problém. Skvělým překvapením šampionátu bylo Japonsko, Mexiko a také Rusko. Od těchto týmů se toho dopředu mnoho nečekalo, ale při troše štěstí mohly všechny tři týmy proniknout v soutěži až do úplného závěru.