Člen vlády se přece nemůže zúčastnit protivládní demonstrace, či ji dokonce organizovat. Veškeré další kouřové clony vypuštěné Hermanem byly zbytečné. Kouř se rozplynul a zůstávají jen tvrdá fakta. A z těch je zřejmé, že pan Brady, Hermanův strýc, byl sice (tak jako již několikrát před tím) v širším výběru na státní vyznamenání, ale vyznamenání – soudě podle jasné reakce kanadské ambasády  (Brady je totiž státní příslušností Kanaďan) – dostat ani tentokrát  neměl. To se stává…

Nechci  řešit vysoce trapnou a vlastně nechutnou otázku, kdo v této věci lže emotivně. Zda ministr kultury, či prezident. Podívejme se bez emocí na zmíněná  fakta a soudě rovněž podle opakovaného vzorce chování ministra Hermana, musím konstatovat, že tento politik je stoupencem zcela parazitního  přístupu k politice.

Co říkal, nebyla  pravda, ale Hermanovi se za rok podaří, v pro lidovce nelehkém pražském volebním kraji, získat 1-2 % komunistožroutských a pravdoláskařských hlasů z pražské kavárny navíc. Stal se urážkami prezidenta jejím dočasným hrdinou.

Lidovcům zatím latentně  hrozilo spadnout  v Praze, tak jako v každých volbách, pod  úroveň volitelnosti  5% v získaných  hlasů. 

Pan Herman si  jako „kněz vyklouz“ jistě  dobře zapamatoval z kněžského semináře starou jezuitskou zásadu: „účel světí prostředky“.  To, že obviňování hlavy státu z flagrantní lži je neslýchaným znevážením tohoto úřadu (nejde přece vůbec o M. Zemana), je Hermanovi úplně fuk. Každé tvrzení tak závažného charakteru musí  být vždy doprovázeno věrohodnými svědectvími. A pokud svědectví nejsou, je celá věc jasná. Přátelé pravdy a lásky v čela s kormidelníkem Hermanem využili dalajlámovu kartu k frontálnímu útoku na M. Zemana a předvedli neslýchanou, ba přímo totalitní nenávist k hlavě státu. M. Jakeš s V. Bilakem by se od nich mohli učit.