Zřejmě již většina české společnosti je dnes kritická či dokonce silně skeptická k unijní politice a tak je velmi moderní se na této vlně lacině a pokrytecky svézt. To, že po volbách jednají zvolení politici často jinak nebo zcela v rozporu s proklamacemi a sliby z kampaně, běžný volič už vlastně jen rezignovaně akceptuje.

Ptám se tedy, kde byli všichni ti „bruselobijci“ v momentech, kdy se rozhodovalo o zásadních otázkách naší suverenity či ekonomických a jiných svobod? Drželi ústa, krok a v mnohých případech pobírali příjemné statisícové europoslanecké platy. Byli loajální či dokonce nadmíru servilní.

A tak nyní od ODS slýcháme obhajobu českých zájmů a české koruny, ač v minulosti její zástupci zvedali ruce pro jeden euronesmysl za druhým jak na běžícím pásu, opakovaně volili maoistu resp. postkomunistu Barrosa do čela rozhodujícího orgánu EU (Komise) či podepisovali Lisabonskou smlouvu. Také lidovci nám nyní z billboardů sdělují, jak hájí národní zájmy a dokonce i sociální demokraté o sobě pokrytecky prohlašují, že nejsou žádní eurohujeři.