Naše politická scéna jakoby „trpěla zácpou“ ochromující kvalitu politické diskuse, demokratickou soutěž idejí.Tato dysfunkce přispívá již několik let k rozčarování voličů se systémem, oslabení jejich rozpoznávací schopnosti a rozděluje veřejnost. Jisté „hyperstranictví“ tzv. klasických politických stran čelí povrchním, vzletným proklamacím „nepolitiků“ aniž by si volič uvědomil, že nepolitická politika neexistuje a každý, kdo do politické soutěže vstupuje se stává politikem, ač by se opakem vytrvale zaklínal. A tak namísto soutěže politických vizí s cíle .podporovat lepší, důvěryhodné vize politických vůdců nastupuje teatrální očerňování všeho, co bylo uděláno doposud bez racionálního podkladu. Pro mnohé politiky je jejich chorobná touha být zvolen omluvou za populismus nejhrubšího zrna a vlastně zneužití skupiny voličů s tendencí uvěřit jim. Mnozí, kteří ve stávajícím politickém matrixu žili, rozvíjeli svoji činnost společenskou, podnikatelskou se dnes tváří, že jsou čerstvým větrem nových pravidel politiky bez politických stran. Racionální politický dialog se vlastně nekoná, již vůbec ne nad programovými cíli, více se snaží noví tvůrci pořádků poukazovat na domnělou (bohužel) v minulosti de jure neprokázanou a netrestanou nekalou činnost politiků. Uvolnění této „zácpy“ může otřást politickou scénou tak že se ztratí soudnost voličů, soudnost a roste riziko nástupu autoritativních režimů skrytých za blaho člověka.

Zdá se, že schází objektivní analýza stavu naší společnosti, reálný pohled na mezinárodní situaci a komparace našeho prostředí se zeměmi, které považujeme za standardní vyspělé demokracie.

Utápíme se v margináliích metodou pokusu a omylu. Mám nejblíže k ČSSD a tak se budu zabývat touto stranou.

Nevím, jak chceme vysvětlit ty „nové“ programové cíle, které vlastně vůbec nové nejsou a volič si je vybavuje z voleb minulých, aniž bychom vysvětlili, proč celé jedno funkční období nebyly realizovány, ba ani se o nich nemluvilo. Strana má v podstatě dobrovolné odborné zázemí a političtí představitelé se snaží spoléhat na svůj politický cit a nechápou, že se pohybují v kruzích. Zavání to tím, že bez ohledu na mínění členů, a hlavně voličů určuje témata malá skupina členů se značnou setrvačností v názorech nebo reagující na „téma dne“.

Představa, že se musím zastat všech skupin, ba skupinek, kterým hrozí jakási újma, tedy řidičů autobusů, učitelů škol, zdravotních sester, je správná, ale je to aktivita ad hoc. Jejich problém vznikl „také“ tím, že jsme jej dlouho přehlíželi a když se stal problémem silným, tak přijde verbální podpora, nic k významnému řešení. O problému tak hovoříme až v okamžiku, kdy se problém veřejně skloňuje, a tak věrohodnost naší „péče“ je diskutabilní. Opakování obvyklých klišé jako je zdravotnictví, církevní restituce, zdanění bank překotným, nesystémovým a v podstatě náhodným prohlášením politických špiček je voliči přijímáno povrchně, bez větší pozornosti a volby tato metoda nevyhrává.