Z fakt vypreparoval příběh, uměl ho podat a zaostřit směrem k dnešku. Dokázal i přiznat, že se mýlil, jak se vyslovil o své knize, věnované Kosmově kronice. Jeho provokativní článek o konci národních dějin na Národní třídě kdysi vyvolal mezi intelektuály dost vášnivou reakci. Stejně jako jeho provokativní teze, že František Palacký vymyslel český národ.

Diskuse o těchto tezích je i diskusí o moderně a postmoderně. Postmoderní diskurs pracuje s představou, že všechny diskursy si jsou rovny. Že pravda je v podstatě konvence, dohoda vědců, že něco jako objektivní pravda neexistuje. Stejně tak postmoderna odepisuje myšlenku jakékoli zákonitosti v historickém procesu a také ideu pokroku. Epochy jsou centrované do sebe a vzájemně nesouměřitelné. Tento zhruba načrtnutý obraz v detailech má sice trhliny, ale to u zkratek bývá. Ale v zásadě je prý tady podle François Lyotarda konec velkých vyprávění.

Nikdy jsem se netajil tím, že podle mne postmoderna klade dobré otázky, ale její odpovědi jsou neadekvátní. Pokládal jsem a pokládám rozmývání identit za chybu a multikulturalismus za chybnou strategii. Naši dobu beru naopak jako značnou příležitost pro velká vyprávění. Pro nové aktivizující mýty. Pro něco, co Američané nazývají „pioneering spirit“. Průkopnický, pionýrský duch. Pro šaldovské pojetí kultury jako přesahování daného, jako neustálého posouvání hranic možného a třeba i troufalého vyzývání nemožného.