Právo na dějiny, tak se jmenoval jeden z dokumentů Charty 77.  Byl to nekompetentní blábol, který narazil i u vzdělanější a poučenější části disidentů. Řada disidentů podnikla útok na základní sloupy moderní české národní identity. V jejich očích neobstáli husité a česká reformace, národní obrození a už vůbec česká avantgardní kultura dvacátého století. S Havlových nástupem na presidentský stolec ožil duch druhé republiky a přes okázalé připomínání Masaryka byl jeho odkaz fakticky popírán. Masaryk a Beneš spojili existenci nového státy a progresivním přebudováním Evropy, pro Masaryka byla první světová válka součástí světové revoluce, která přivodila odvrat od autoritářství k demokracii. A Beneš z mnichovského selhání demokracií nevyvodil jejich zatracení, ale naopak, úsilí o novou, hlubší a bohatší formu demokracie. Měla to být demokracie socializující. Beneš předejmul teorii konvergence i prosazení sociálního státu v Evropě po roce 1945.

Oba zakladatelé našeho moderního státu věděli, že jeho stabilita je spojena s progresivním přebudováním Evropy a světa a naším podílem na něm. Nikoli s přitakáním tomu, co převládá a je takzvaně osvědčené. Nové panstvo ovšem zapomnělo na Masarykovu myšlenku, že státy se udržují těmi myšlenkami, ze kterých se zrodily. Vrcholem tohoto popíračství je snad dvousvazková publikace autora působícího na stránkách Mladé fronty Dnes Tomáše Krystlíka, jehož Zamlčené dějiny vyšly v nakladatelství Alfa v roce 2010 v Praze. Sugeruje se tu obraz zakomplexovaného národa, který má ve své kříni moderních dějin spoustu kostlivců a hříchů. Knihu stihlo poprávu zapomnění historické obce. Ale to není jediný výkřik tohoto typu.