ČSSD je ve svých volebních výsledcích opožděná za ODS jen o jedno volební období – podle mnohých. Již dnes přišla o polovinu svých voličů a její podpora nadále klesá. Ve srovnání s volbami v roce 1998, kdy hlas pro sociální demokracii lidé ještě spojovali i s protestní volbou, má ČSSD o milion hlasů méně. Stala se součástí politického establishmentu, který patnáct let v kuse spravuje stát s výsledky, jenž budí ve většině lidí jen znechucení a pohrdání. Pro příliš mnoho lidí je ČSSD jak sociální tak demokratická – už jen podle jména. Proto tolik hlasů pro Babiše, komunisty a Okamuru. Proto více než 45 % hlasů pro protestní nebo antisystémové strany1.

A může být hůř, pokud protestní voliči v prostředí permanentní politické krize ještě více zdivočí.

Proč? České společnosti chybí vize. A české politice chybí smysl.

Politika v Čechách ztratila schopnost integrovat společnost. Vytvářet z lidí někam směřující společenství. Ztratil se záchytný bod. Lidé zůstali se svými životy a zodpovědností za ně, zcela sami. Prázdná symbolika a trapnost letošního 17. listopadu dala tuto beznaději pocítit palčivěji, než kdy dřív.

Politické strany, de facto společenské integrátory názorů a zájmů, se změnily jen na před společností uzavřené klany. Klany určené k získávání moci. A mocí olejované – veřejnost však nepotřebující. Předmětem politiky samé se stalo pouze zajišťování politického a ekonomického provozu země. Za světodějnou politiku se soustavně vydávají jen vzájemné spory o technicistní marginálie údržby státu. A laicky těžko pochopitelné parametry jeho dílčího nastavení. Že se v tom občan ztrácí – je jasné. Že to občana nezajímá – je pochopitelné.