Pojďme se podívat, na co jsme narazili, když jsme se snažili udělat centrum města hezké a průchozí.

Pozůstatky devadesátek

Začalo to, jako už spousta pražských příběhů, v 90. letech. V nejkrásnějších a také v nejlukrativnějších částech centra Prahy se restaurační předzahrádky rozrostly do trochu přehnaných rozměrů. Na Královské cestě si některé turistické podniky z předzahrádek postavily vyloženě malé domky – s podlahou, střechou, stěnami, vytápěním, hlučnými reproduktory nebo svítícími obrazovkami. Často bez potřebných povolení. Ale úřady záhadně přivíraly oči.

V Karlově ulici zabrala stavba „předzahrádky“ víc než třetinu cesty, kterou denně projde sto tisíc lidí. Na Malém náměstí předzahrádky oběstavěly historickou kašnu tak, že ani nebyla vidět. A obvod Staroměstského náměstí lemoval les obřích konstrukcí a slunečníků.

Tenhle cirkus nedělal dobrý dojem na návštěvníky. A i kvůli tomu, že velkou část historických uliček zabíraly předzahrádky, a tísnily se v nich tak davy lidí, jsme si nakonec navykli našemu krásnému historickému centru vyhýbat i my, Pražané.