Proto řada států používá k nákupům národní úřady pro vyzbrojování a zejména dlouhodobé plánování. A je nutno si uvědomit obrovské problémy naší armády a našeho akvizičního procesu, pokud nějaký vůbec existuje. Připomenu, že se stále nedaří nastavit dlouhodobé plánování do souladu s Koncepcí rozvoje výstavby AČR. Problémem není nedostatek finančních prostředků, ale nastavení celého akvizičního procesu tak, aby odpovídal potřebám armády v kvalitě, množství a v čase. Pak se není co divit, že naše armáda nesplňuje výši investic vůči mandatorním výdajům a že ročně armáda není schopna utratit 4 miliardy korun. Takže tahá kočku za ocas a hledá poněkud netradiční řešení. Tím bylo rozhodnutí vlády, kterým vzala na vědomí Realizaci projektů strategického charakteru ve prospěch AČR a tím umožnila ministerstvu obrany nakupovat podle jednacího řízení bez uveřejnění, což není určitě krok ke zvýšení transparentnosti a k zajištění vyšší efektivnosti vynakládaných finančních prostředků kapitoly 307.

Před časem jsem napsal, že s přihlédnutím na současný tristní stav akvizičního procesu v AČR, jde přijetí projektu vládou správnou cestou, ale tento krok neřeší všechny problémy spojené s nákupem vojenského materiálu. Přestože směrnice EU o obranných zakázkách č 2009/81/ES umožňuje použití výjimek, ale tyto výjimky nelze nadužívat či zneužívat, čehož se v českém případě obávám.