V souvislosti s vysokými cenami potravin a s vysokými cenami energií od distribučních společností se začalo mluvit o oligopolech, neboli o nedostatku vzájemně si konkurujících nabídek. A to právě v protikladu s volným trhem. Takto vnímané ekonomické oligopoly ohrožují svobodu podnikání, omezují konkurenceschopnost a zejména nehorázným způsobem zvyšují ceny pro spotřebitele. Stát má proti těmto ekonomickým oligopolům své instituce a nástroje, které však musí umět a nebát se používat. Pokud to vláda neumí či dokonce nechce „regulovat“, pak vymýšlí „jiné“, povětšinou málo účinné metody, které se nakonec obrátí vůči ní i celé společnosti.

Podobně jako ekonomický oligopol můžeme nedostatek programových soubojů na politické scéně nazývat politickými oligopoly. Příkladem je pravicová politika, která je dnes zastoupena v českém parlamentu bez levicové opozice. Navenek sice máme pravicovou pěti koaliční vládu a dvě pravicové opoziční strany, ale praxe ukázala, že se politické soupeření odehrává výhradně na PR rovině a v rozsahu prosazovaného populismu. Proto se středobodem této rivality nestalo hájení zájmů rozličných společenských skupin v rámci programových priorit. Pak takto vnímaná politika se smrskává na boj dobra a zla, což polarizuje veřejnost a rozděluje nejen společnost, ale i rodiny. Dnes to vypadá tak, že český stát je silný k těm slabým a slabý k těm silným. A ti slabí nemají v parlamentu zastání.