Necítím slova čínského ministra zahraničí o tom, že Miloš Vystrčil zaplatí za návštěvu Tchaj-wanu vysokou cenou jako výhrůžku, které bychom se měli bát. Působí to na mě spíš jako vzteklé dupání nožičkou malého dítěte, kterému jste vzali hračku. Vzteká se a pláče. Jasně, čínský komunistický režim není malé dítě. Je to odporná diktatura, která zavírá své lidi do koncentračních táborů. Ale i ta je zjevně zaskočena tím, že se jí na odpor postavila malá země uprostřed Evropy. Navíc ta země, o které měli ve svých komunistických svazcích díky pražskému Hradu napsanou poznámku “Tam je to naše. Lokajové”.

Evidentně není. Budou muset své záznamy přepsat. A jsou z toho dost nervózní. Co když se přidají další? Tak se nedivme té uplakané vzteklé reakci. Naopak z ní můžeme mít z určitého úhlu pohledu i radost. Díky českému Senátu a pražskému primátorovi jsme se vyvázali z lokajské role a vracíme se zpět na cestu suverénního a sebevědomého státu, který si nenechá nic diktovat ani od největší totalitní velmoci. Tak ať si čínský komunista pláče. Nedivím se mu. Svoboda a demokracie ho fakt hodně bolí.