Pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já mám jenom takovou poznámku na okraj. Také neznám úplné technikálie dohody, sledoval jsem ten proces, musím říct, že z něho mám rozpačité dojmy. A možná, že slovo rozpačité je takové až příliš velkorysé. Připomeňme si, že to všechno začalo výroky pana Junckera, že odchod z EU musí Velkou Británii bolet. Mně se zdá, že to předznamenalo průběh těch jednání, že smyslem těch jednání bylo, aby to opravdu Británii bolelo, aby ta dohoda byla, pokud možno, výhodná pro Evropu, pokud možno, nepříliš výhodná pro Velkou Británii. Dostali jsme se do nějakého závěru, samozřejmě, že když politici přijmou nějaké zásadní rozhodnutí, a teď ono k jeho naplnění vede dlouhá cesta, objeví se mnoho lidí, kteří pochybují. My to teď pozorujeme v okolí paní premiérky Mayové, že jí odpadají kolegové, kteří s ní ten proces začali. Já musím říct, že si jejího postoje velice vážím, vážím si toho, jak zodpovědně přijala tento úkol, ačkoli, jak se dnes všeobecně ví, sama pro brexit nehlasovala. Nicméně, je to zadání. Je to zadání od občanů v referendu. Ona za ním jde.

To, že cítím, že EU skutečně chce, nikoli jak jsme my v předsednictví říkali, něco osladit, ale naopak to osolit Velké Británii, cítím i z toho závěru. Premiérka usiluje o to, aby aspoň nějakými mimosmluvními deklaracemi nebo stanovisky mohla uklidnit obavy, co se týká hranic s Irskem. Tady prostě už naráží do zavřených dveří. Angela Merkelová i prezident Macron jí v podstatě řekli, že už není o čem jednat, že už se s ní bavit nebudeme. Já se tomu opravdu divím.