Nemusíme být žádní experti na životní prostředí, abychom pochopili, že v případě pohybu aut uvnitř sídelních aglomerací, či historických jádrech měst, je jedinou alternativou jak ovzduší zbavit emisí a učinit tak v takto zatížených ulicích dýchatelno, omezení dopravy jako takové nebo využití čistých a energeticky účinných vozidel. Tedy především s pohonem na elektriku nebo s motorem na medium typu vodíku. V daném případě nám prostě nepomohou obchvaty měst, ale jedině auta bez emisí, či s jejich naprostým minimem.

To je také smysl návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, která chce výrazně preferovat v rámci veřejných zakázek nákup „čistých automobilů“. Potenciál veřejných zakázek v podpoře čisté mobility a tím i snižování emisí v dopravě je jednou z nezbytných aktivit. Je tu také souvislost se závazky EU přijatými na klimatické konferenci v Paříži v r. 2015. Kdo jiný než veřejný sektor – veřejní zadavatelé, disponující veřejnými financemi, mnohdy dotačními z EU, by měl jít příkladem a svým způsobem rozhýbat trh s čistými vozidly.

Jako zpravodaj k tomuto senátnímu tisku (č. 083/11) jsem se však ztotožnil s pozicí vlády v tom slova smyslu, že je nezbytné přepracovat navrženou definici čistého vozidla, aby bylo možno i po roce 2025 čistá – ekologická  vozidla pořídit s pohonem na různá alternativní paliva. Nikdo asi neví, kam a jakým směrem se bude vývoj v tomto směru přesně ubírat. V doporučení Výboru pro záležitosti EU jsme také podpořili pozici vlády v tom, aby členské státy měly možnost sami si stanovovat cíle a působnost směrnice.