I kdyby na tuhle blbost padla jediná koruna z mých daní, bylo by to příliš, a já pevně doufám, že stát v tomhle letním blbnutí nemá své prsty. Stát tu není od toho, aby vychovával. Stát se má starat o bezpečí, o kvalitní soudnictví a zdravotnictví, a aby lidé odcházeli v důstojných podmínkách.

Ale zpět k tomu obtěžování. Dávno už nejde o trestné činy, ty jsou totiž objektivně popsané v trestním zákoníku a pachatele může soud odsoudit jen tehdy, pokud se dopustil jednání, v zákoně přesně uvedeném. Kampaň MeToo, jehož je dnešní kauza se vzdělávacími plakáty ve veřejné dopravě jenom pokračováním, staví moderní trestní právo úplně na hlavu: Nejde totiž o to, co pachatel skutečně udělal. Jde o to, jak svět vidí ukňouraná žena.

Problémem dnešního (sexuálního) obtěžování je jeho subjektivita. Stačí, když vám něco vadí, a už je to slovníkem dneška obtěžování, už jste oběť, můžete pachatele ocejchovat, a pak ho lynčovat, můžete se vybrečet v médiích, odhalovat veřejně svá traumata a vyžadovat pozornost, lítost, pomoc – a ideálně i tučné finanční odškodnění. Dávno už nejde o to, co se kolem nás objektivně děje a kdo konkrétně za to může. Jde víc o to, jak ten zlý svět působí na přecitlivělé jedince.