Sociálně demokratické hnutí se od svého počátku a vlastně téměř v celé období svého fungování, potýkalo s mnoha překážkami. Už samotný vznik sociálně demokratické strany před 140 lety nebyl jednoduchý, když si uvědomíme, že tato strana vznikala v době právě probíhající průmyslové revoluce, tedy v době, kdy se začaly měnit poměry sil a to jak v oblasti ekonomické, tak i národně obrozenecké či sociální. Tato strana vznikala v době, kdy dosahovalo někdejší Rakousko-Uhersko jednoho ze svých politických vrcholů, v době, kdy si svoji existenci a sílu začalo uvědomovat dělnictvo, jako hlavní pilíř sociálně demokratického proudu a v době, kdy vrcholil boj o národní uvědomění.

Tyto tři základní pilíře vývoje byly sociálně demokratickému hnutí dány do vínku sudičkami, které stáli u kolébky nového názorového proudu v Českých zemích. Tyto pilíře toto hnutí od počátku determinovali a zároveň mu dávaly sílu přežít budoucí útrapy. Sociálně demokratické hnutí bylo trnem v oku jak obstarožní C. a K. monarchii, ta k následujícím totalitním režimů fašistickému a následně komunistickému. Členové a příznivci tohoto hnutí trpěli za své ideály ve všech těchto režimech a na oltář jak vlasti, tak i třídy, kterou prezentovali, přinášeli nemalé oběti. Toto si prosím uvědomme právě v den 140. výročí vzniku sociálně demokratické strany v Českých zemích.

Když sociální demokraté přežili tyto režimy, došlo na přelomu let 1988 a 1989 k obnově činnosti této tradiční levicové strany. Po prvních euforických letech, kdy ČSSD začala znovu legálně působit na politické scéně pod vedením Jiřího Horáka, stal se jejím předsedou Miloš Zeman, politik, který pozvedl ČSSD ze zapomnění na cestu zpět do Strakovy akademie hlavním vchodem. ČSSD tak v letech 1996 až 2002 zažila své první znovu vzkříšení. Po tomto období následovaly léta stagnace pod vedení předsedů Špidly a Grosse. Strana se dostala do prvního polistopadového poklesu. Díky nástupu nového předsedy Jiřího Paroubka se začala strana znovu zvedat a udávat krok prvním snahám o návrat na výsluní politické scény. Bohužel, tak jak nadějně bývalý předseda Paroubek začal, tak i neblaze skončil. Propad z cca 74 na 50 mandátů po volbách 2010. Po této etapě následoval druhý propad ČSSD, když se předsedou strany stal další introvert Bohuslav Sobotka. Strana ve volbách 2013 sice zvítězila, ale její pozice byla značně oslabena a po posledních volbách skončila na pozici nevýznamného politického subjektu s 15 mandáty.

Logicky tak musel započít další z pokusů o obrodu, kdy nevýrazného Bohuslava Sobotku a jeho vedení vystřídalo duo Hamáček-Zimola. Tento tým se pokusil v průběhu 7 týdnů dojednat vládní spolupráci s vítězným hnutím ANO Andreje Babiše. Po náročných jednáních v oblasti programové došlo i na rozdělení ministerských pozic. ANO nabídlo oslabené ČSSD 4 posty – ministerstva zahraničí, obrany, školství a kultury. Vyjednávací tým ve složení Hamáček-Zimola tuto nabídku jako neadekvátní odmítl a trval na 5 ministerstvech a to ne z důvodu nějakých přehnaných ambicí, ale především z důvodu, že pokud se má ČSSD podílet na vládě, tak nemůže přistoupit na nabídku ministerstev, která zahrnují nemalý okruh problémů, ale zároveň nenabízí ekonomické řešení těchto problémů.