Omezení těžby plánované největšími těžařskými státy, především Saúdskou Arábií, ostatními zeměmi OPEC a Ruskem je regulací, která má smysl. Přinejmenším z jejich pohledu, ale také kvůli celkovému investičnímu ovzduší v oboru.

Cena ropy je dána nabídkou a poptávkou. Vedle toho ji ovlivňují stovky dalších faktorů: spekulativní nákupy, politická situace, terorismus, to jsou alespoň zhruba ty hlavní. Ohniska spotřeby ropy jsou naprosto jinde než ohniska její těžby – jedinou výjimkou jsou Spojené státy. Jinak se tento svět dělí na exportéry ropy a dovozce ropy. Obrovské objemy „černého zlata“ jsou z jednoho konce planety dopravovány na druhý. Celý systém je proto zranitelný a náchylný k panice. Což všechno dohromady vede k tomu, že ropa je považována za „strategickou“ surovinu. Za posledních deset let jsme zažili ceny ropy v maximu až 150 dolarů za barel, ale stejně tak v minimu 30 dolarů. To není přirozené tržní chování.

I když je tedy snaha OPEC a Ruska o omezení těžby regulatorním zásahem, hlavní význam je v pokusu ustálit cenu na úrovni, která bude zajišťovat exportérům příjmy a zároveň povede k dostatečným investicím do odvětví tak, aby objemy těžby byly „trvale udržitelné“. To je klíčový výsledek. Pro světovou ekonomiku není zase tak naprosto nejvíce důležité, zda bude ropa stát 40 nebo 60 dolarů, potřeba je, aby volatilita ceny nebyla tak děsivá, jako v posledním desetiletí.