Za mírného klení pečlivě třídím životopisy na 3 hromádky. Promoce v minulém století, v současném a bez promoce. Ještě před 10 lety jsem tvořil hromádky 2. Státnice, diplom a titul bylo určité vodítko. Nastavení "Co Čech, to vysokoškolák" však změnilo naprosto vše a člověk aby absolventa, co něco umí, složitou procedurou dnes pohledal. Přes nic neříkající tituly to jednoduše nejde. Kdo za to může?

Je mi jedno, kdo za to může. Zda je to demokracie, kdy si každý, bez ohledu na přínos, může studovat, co se mu zlíbí, nebo zisku chtiví podnikatelé provozující soukromé VŠ. Dle webu Ministerstva školství máme dnes 26 státních a 44 soukromých vysokých škol. Způsob financování státem je u obou různý.

Každopádně už na první pohled je selským rozumem jasné, že provozování soukromé školy je pravděpodobně dobrý byznys.

Když jsem se chtěl krátce po revoluci stát učitelem matematiky středních škol, musel jsem si nejdříve zjistit, kolik lidí přijímají a zhodnotit si svoje šance. Státní plánování bylo tak precizní, že bylo jasné, kolik učitelů půjde v příštích letech do důchodu a kolik je tedy třeba přijmout studentů. Na přijímačky jsem se připravoval půl roku a byl to vcelku nervák. Na můj obor brali pouze 5 lidí. Dnes? Bez problému i bez inteligenčního potenciálu. Prostě co student, to nějaký ten statní příspěvek či dotace. Situace je příšerná. Stát chrlí desetitisíce nějakých vysokoškoláků, které nikdo nechce. Za nic neříkajícími názvy oborů se skrývá ještě více nic neříkající znalosti a schopnosti. "Naše vnučka měla teď promoci v těch černých kabátech z Ameriky, akorát nevíme, co budě dělat," slyším babku v kostele. Představím si Harryho Pottera s černou deskou včetně splachovadla na hlavě.