Často si kladu otázku, zda jsem se rozhodla správně. Jedním z mých rozhodnutí poslední doby byl pomyslný vstup do „vyšší politiky“, a to přijetím kandidatury za KDU-ČSL do parlamentních voleb. Možná z toho dělám velkou vědu, ale na malém městě, jako je Blatná, se dalo předpokládat, že přijde na řadu vysvětlování.

Nešla jsem do voleb s ambicemi, že všechny přeskočím a vyrazím do Prahy. Chtěla jsem vyjádřit podporu volebnímu programu, který je mi blízký, a lidem, kteří staví své hodnoty na morálce, na zodpovědnosti, nezapomínají ani v dnešní době na význam rodiny, vzdělání a pomoci druhým. Tedy na hodnoty a věci, které bereme jako samozřejmost, ale ono to tak není. Na každém kroku se setkávám s čím dál větší sobeckostí a se zahleděním se pouze do sebe a svých problémů. Stížnosti a mailová korespondence, zaslané mně jako starostce města, začínají běžně slovy: „ Já mám právo. Já chci, abyste…“. Sobeckost a neúcta k ostatním je zřetelně vidět v běžném životě. Na silnicích: „Já tam přeci potřebuji dojet včas, a proto jsem si koupil silné auto, tak mi všichni uhněte z cesty!“. Ve školství: „Já chci, aby moje dítě mělo stejné nebo raději lepší známky než spolužáci, něco s tím dělejte!“. Ve zdravotnictví: „Já chci být zdravý, doktore, udělejte s tím něco!“ Nemá cenu pokračovat, příkladů bych našla mnoho. Ze společnosti se vytrácí pokora, soudnost, zdravý rozum. Necháme se obalamutit zprávami v tisku, barevnými obrázky. Přestáváme používat svůj úsudek a mít na věci svůj názor. Je to naše lenost, či snadnost přenesení odpovědnosti na druhé? Bohužel současný stav české politiky nedává lidem žádný vzor hodný následování.