„Pokud má Rusko usednout k jednacímu stolu, nebo ukončit válku na Ukrajině a stáhnout své jednotky domů, měl by se počet ruských vojáků, zabitých každý měsíc, zvýšit na 50 000, a to bez zraněných.“ Slova, kterými se uvedl ve funkci nový ukrajinský ministr obrany Mychajlo Fedorov, citovala v článku „Chci 50 000 mrtvých ruských vojáků za měsíc. Nový ukrajinský šéf obrany promluvil o svých prioritách“ na serveru Novinky jeho autorka Lenka Komárková. Pan ministr se podle ní rovněž vyjádřil v tom smyslu, že jediným jazykem, kterému Moskva rozumí, jsou vysoké a trvalé ztráty životů jejích vojáků.

Fedorov, který původně působil jako podnikatel v oblasti informačních technologií, byl do současné pozice dosazen z postu místopředsedy vlády ukrajinským parlamentem. Vpravdě stachanovského cíle 50 000 mrtvých měsíčně chce údajně dosáhnout „… hlubší digitalizací operací ukrajinské armády, centralizací a standardizací taktických FPV dronů a rozšířením jejich výroby“. Jeho prohlášení mě zaujalo hned z několika hledisek.

Chápu, že v dnešním odosobněném a přetechnizovaném světě platí heslo „efektivita především“. A že ať chceme nebo nechceme, digitalizace a UI mu vládnou rukou společnou a nerozdílnou. Přesto je zde jistá paralela, která u mě vzbudila sice hořký, ale přece jen úsměv. Vzpomněl jsem si totiž, jak katastrofálně dopadly našimi Piráty halasně vyhlašované cíle digitalizace všech možných oblastí našeho života. Nemohu se prostě zbavit dojmu, že nový pan ministr si současné bojiště poněkud idealizuje.

Nejspíš také dost podceňuje možnosti a odhodlání Ruska reagovat na riziko jím inzerovaného prudkého nárůstu ztrát poněkud jinak, než očekává. Digitalizace čehokoliv, stejně jako výroba dronů, totiž nutně potřebují elektřinu. A ruská armáda ukázala, že dokáže být při „vypínání zdrojů“ tvrdá a nekompromisní. Kyjev, do něhož ukrajinské vedení potichoučku soustředilo desítky výroben a montoven FPV dronů a dalších zbraňových systémů v naději, že se ruské vedení neodhodlá vůči hustě osídlené aglomeraci k radikálním krokům, se během pouhých několika dnů ocitl díky soustředěným útokům na rozvodny a zdroje elektrické energie za hranou kolapsu. V podmínkách letošní zimy to sice znamená skutečně tvrdý zásah do životů desítek tisíc jeho obyvatel, ruskému vedení ale viditelně záleží daleko více na životech jeho vlastních vojáků, než na pohodlí Kyjevanů.

Co mě na zmíněném článku skutečně dostalo, to byly komentáře, vychvalující pana ministra za jeho „úžasné plány“. Významná část české populace si viditelně nedokáže vůbec uvědomit, že takhle může přemýšlet jen vyšinutý magor. Že tento způsob myšlení oživuje v druhé čtvrtině „osvíceného“ jednadvacátého století, plného „lidských práv“ a „evropských hodnot“ ducha Volyně, patřícího do druhé čtvrtiny století dvacátého. Že nás vrací do doby, kdy tehdejší Ukrajinská povstalecká armáda a ukrajinští civilisté v této oblasti během let 1943 až 44 bestiálně a systematicky zavraždili více než sto tisíc Poláků, Rumunů, Volyňských Čechů, Romů a dalších "nežádoucích etnik" včetně žen a malých dětí.

Je fakt, že pro technology moci a smrti, stejně jako pro některé lidi, jejichž morální hodnoty a sociální cítění „formovalo“ současné české školství a česká mediální scéna, skutečně může být uvažování pana Fedorova naprosto „košer“. Efektivita je přece zásadní pro každý obor lidské činnosti! Že to je těžce za hranicemi obyčejné lidské slušnosti a etiky je vlastně vůbec netrápí. Kdo zná vynikající československý film režiséra Juraje Herze z roku 1968 „Spalovač mrtvol“, ví, o čem hovořím.

Největší problém je ale jinde. Fedorovova slova by měla být pro politickou reprezentaci (nejen) EU varovným signálem a impulsem k zvýšené pozornosti vůči aktuálnímu vývoji situace na Ukrajině. Místo toho se pro evropské politiky viditelně stávají nikoliv podnětem ke změně dosavadních "tvrdých" postojů a jejich nahrazení jednáním a skutečnou diplomacií, ale spíše pobídkou k pokračování její bezbřehé vojenské a finanční podpory. A také k stále zuřivějšímu štvaní obyvatel evropských zemí do války proti Rusku.

Říká se, že kdo se nedokáže poučit z minulosti, ztrácí budoucnost. A že dějiny mají tendenci se opakovat. V tomto smyslu se začínám obávat ukrajinské armády daleko spíš, než té ruské. Jsem rád, že nejsem sám.

Psali jsme:

Štefec (Stačilo!): Den, který by měl být tak trochu mementem

Štefec (Stačilo!): Poslední pokus dostat Rusko na kolena

Štefec (Stačilo!): Raketově rostoucí vliv islámu mění celý kontinent

Štefec (Stačilo!): „Zbraně pro Ukrajinu“, se pohybují za hranou etiky i zdravého rozumu