Nedávno jsem při úklidu narazil na svůj starý čtenářský deník. Počáteční stránky popisovaly mé první zkušenosti se čtením. Se zaujetím jsem studoval, jak jsem před lety hodnotil dětské knihy. Jak po vyprávění přišel popis, charakteristika a další útvary. Jak jsem postupně přešel od pohádek a bajek k pověstem, k životopisům, beletrii i populární vědě, jak byl časově čtením pokryt můj celý základní stupeň vzdělávací soustavy. I přes technické zaměření mé střední školy pak v další části čtenářského deníku navazovaly poznámky a postřehy z dalších přečtených knih.

Hned mne napadla kniha Panenství od Marie Majerové, jediná kniha, kterou na druhém stupni četl nedávno můj syn. Titulek si vybral z několika nabídek, asi tušíte, proč. Ačkoliv obsah nebyl přesně tím, co mladý „puberťák“ čekal, knihu přečetl, pak shlédl i film a mohl porovnat a poznatky paní učitelce napsat… Nedivte se. Na prvním stupni sice měli ještě nějakou povinnou četbu, postupně však povinnosti zanikaly, vždyť i úkoly byly přece jen neúměrným zatěžováním žáků. A když se se synkem ve volné chvíli učím, uvědomil jsem se, že za zatěžování je dnes považováno i snad samo učení. A nejen to, syn neměl dokonce ani povinný lyžařský kurs a neměl ani plavání. Dílny a laboratoře? Ty se objevily až v posledních letech, ale v nedostatečném rozsahu...