Když se k pražským hradbám protáhlo tržiště s koňmi, za římského císaře Karla blahé paměti, vynášelo víc než italské banky.
Je tak dlouhé, že dnes pod pomníkem knížete Václava - nedej zahynouti - může přistát letadlo,
korzo ho pohltí po způsobu božích mlýnů, jako kdysi povozy, fiakry a naposledy - tanky,

spolu se stébly myslící třtiny. Jen dav neumírá. Pění jako příliv, fouká na ochraptělou flétnu
starých ulic, bojuje o místa ke stání se sochami, stromy a stánky, nakonec se valí řečištěm
Václaváku, není-li už zbytí – na svatodušní pondělí, v srpnu, v květnu…
Kolik tisíc přišlo pod balkon Melantrichu, když Havel mluvil o věcech příštích?