Děkuji paní předkladatelce, že mně umožnila přednést projev, protože myslím, že jsme skočili přímo do jádra věci, a některým méně ponořeným kolegům a kolegyním, myslím, že se můžou ztrácet některé souvislosti.
Takže, vážené kolegyně, vážení kolegové, projednáváme novelu zákona o obalech a otevíráme velmi podstatnou otázku, kdo bude v České republice kontrolovat systém třídění, sběru a recyklace obalových odpadů, kdo bude rozhodovat o toku peněz, kdo bude vykazovat data a kdo ponese odpovědnost za to, jestli skutečně plníme recyklační cíle. Odpad, zejména plastový odpad, je jeden z viditelných projevů neudržitelné ekonomiky, která zbytečně plýtvá surovinami, zatěžuje obce i veřejné rozpočty, zvyšuje emise a zanechává za sebou materiál, který v přírodě přetrvává desítky, stovky let a možná ještě déle.
Když vloni na jaře ve Středočeském kraji hořela skládka u Rynholce na Rakovnicku, šlo převážně o skládkované plasty. Hasiči tehdy vyhlásili zvláštní stupeň poplachu. Lidé v okolí několika kilometrů nemohli několik dnů větrat kvůli toxickému kouři, kontaminovaná hasební voda byla složitě zachytávána, aby se omezilo riziko znečištění půdy a povrchových i podzemních vod. Byla to velmi konkrétní ukázka toho, jak se špatně zvládnuté nakládání s plastovými odpady a s odpady vůbec nakonec vrací jako významný zdravotní, environmentální i finanční problém.
Chci říct hned na začátku, že nejsem principiálně proti tomu, aby v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobců existoval jeden stabilní, celostátní a dobře fungující systém. Rozumím argumentu obcí – obce nechtějí roztříštěný systém, nechtějí několik různých operátorů, několik různých smluv, několik různých metodik a několik různých míst, kam budou posílat data. To je legitimní obava. Systém má být pro obce jednoduchý, předvídatelný a administrativně zvládnutelný. A tady mám k návrhu některé zásadní výhrady.
Paní předkladatelka se opírá o nedávný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci slovinského systému rozšířené odpovědnosti výrobců. Soudní dvůr připustil, že členský stát může zvolit model jedné neziskové organizace, která plní povinnosti výrobců v oblasti nakládání s odpady. Ale sdělil také, že monopolní nebo výlučný systém je slučitelný s evropským právem jen tehdy, pokud skutečně slouží veřejnému zájmu, pokud je neziskový, pokud je nastaven podle jasných environmentálních cílů a pokud podléhá přísné veřejné kontrole. Jinými slovy, evropské právo neříká jednoduše: monopol je v pořádku, ale říká, že pokud už stát vytvoří nebo potvrdí výlučné postavení jednoho systému, musí být schopen doložit, že je to nezbytné, přiměřené, transparentní a že systém skutečně plní cíle a bude plnit cíle ochrany životního prostředí.
A právě to je otázka, kterou si musíme položit a rozebrat při novelizaci českého systému a konkrétně u EKO-KOMu. EKO-KOM je dnes fakticky výlučný operátor českého systému obalových odpadů. Obsluhuje tisíce firem, spolupracuje s tisíci obcí a jeho systém pokrývá prakticky celou Českou republiku. To je obrovská systémová moc. A s takovou mocí musí jít ruku v ruce také odpovědnost, dohled a transparentnost. Leckomu se zdá, že systém funguje, protože lidi třídí. Češi opravdu třídí docela dost, obce v tom odvádějí velký kus práce, ale třídění není totéž co recyklace. Ve žlutém kontejneru cesta plastového odpadu nekončí, ale začíná. Pro stát, pro evropské cíle, které jsou zároveň i naším českým zájmem, i pro životní prostředí je rozhodující, kolik materiálu se skutečně recykluje, kolik plastů se vrací do výroby, kolik končí ve spalovnách nebo jako výmět a kolik nerecyklovaného plastu nakonec zaplatíme z veřejných peněz. A tady už je obrázek mnohem méně nadějný.
Je Petr Macinka arogantní?Anketa
Kritici systému dlouhodobě upozorňují, že Česká republika má problém zejména s materiálovou recyklací plastu. Návrh může dále upevnit faktický monopol EKO-KOMu, který je předmětem širší regulatorní a evropské debaty. Přichází v době, kdy obalové hospodářství prochází největší transformací za poslední dekády v souvislosti s novým evropským nařízením o obalech a obalových odpadech, tedy dnes i včera tady mnohokrát zmíněnému PPWR. To je velmi podstatné. Komu vyhovuje současný systém, pro koho je výhodný, ať už z jakéhokoliv důvodu, je podružné.
Ani tržní logika není samospasitelná. Zájmy odpadových firem nejsou rozhodující a neměly by nezdravě vstupovat do rozhodování a stejně tak zájmy výrobců plastů a těch, kteří je uvádějí na trh. Musíme rozhodovat podle veřejného zájmu – na tom se určitě s paní předkladatelkou shodujeme. A veřejný zájem je jasný: méně obalového odpadu, více skutečné materiálové recyklace, plnění recyklačních cílů, nižší účet pro státní rozpočet a systém, na který se mohou spolehnout obce, výrobci i veřejnost. Proto se nechci v této debatě automaticky stavět na jednu stranu sporu mezi stávajícím systémem, obcemi, odpadovými firmami a recyklátory.
Obce legitimně říkají, že nechtějí roztříštěný systém, který jim přidá administrativu. Recyklátoři ale stejně legitimně upozorňují, že faktický monopol nesmí být zabetonovaný, bez jasné odpovědnosti za skutečnou materiálovou recyklaci. A stát má povinnost rozhodnout podle toho, co nejlépe a nejpříměji povede k plnění recyklačních cílů. Proto nestačí říct, že jeden operátor vyhovuje obcím. Pokud má být jeden operátor zachován, musí být jeho fungování mnohem tvrději svázáno s výsledky. Musí být jasné, kolik plastu se skutečně materiálově zrecykluje, kolik skončí jako výmět, kolik se spálí a za kolik nerecyklovaného plastu nakonec zaplatí stát v takzvaném plastovém odvodu, který nás stojí zhruba 2 až 2,5 miliardy korun ročně, a to už po započtení toho, co systém vykazuje jako recyklaci, a o způsobu vykazování těch dat také panují určité pochybnosti. A musí být jasné, kdo tato data nezávisle ověřuje.
Návrh obsahuje některé správné prvky. Oceňuju snahu omezit střet zájmů mezi autorizovanou obalovou společností a odpadovými podnikateli. Oceňuji snahu zabránit tomu, aby systém, který má sloužit sběru a recyklaci, byl přímo ovládán těmi, kdo mají ekonomický zájem na určitém způsobu nakládání s odpadem, ale současně vidím riziko, že novela fakticky posvětí monopolní postavení EKO-KOMu, aniž by nastavila dostatečně silné veřejné pojistky.
Monopolní systém může být obhajitelný pouze tehdy, pokud je striktně neziskový. A myslím, že na to je potřeba se ještě podívat, jakkoliv paní předkladatelka si je tohoto faktu vědoma. Nejen formálně totiž, nejen tak, že nevyplácí dividendy, ale tak, že žádná hodnota neodtéká skrytě přes poradenství, služby, marketing, smluvní vztahy, personální vazby nebo neprůhledné náklady.
Monopolní systém může být obhajitelný pouze tehdy, pokud jsou jeho data důvěryhodná. Ne, pokud si systém sám nastavuje metodiky, sám sbírá data, sám je interpretuje. Veřejnost má jenom věřit, že všechno sedí. Potřebujeme veřejnou metodiku, nezávislý audit, kontrolu surových dat a jasné rozlišení mezi tím, co bylo vytříděno, co bylo dotříděno, co bylo energeticky využito a co bylo skutečně materiálově recyklováno.
Monopolní systém může být obhajitelný pouze tehdy, pokud je měřen podle výsledků, ne podle počtu kontejnerů, ne podle toho, kolik lidi správně vytřídí, ale podle toho, jestli skutečně snižuje množství nerecyklovaného plastového odpadu, jestli plníme evropské recyklační cíle, jestli vzniká kvalitní druhotná surovina a jestli se výrobcům skutečně vyplatí uvádět na trh méně odpadu a lépe recyklovatelné obaly.
A konečně, monopolní systém může být obhajitelný pouze tehdy, pokud stát nebude jeho rukojmím. Ministerstvo životního prostředí nesmí být v pozici, kdy kontroluje systém převážně prostřednictvím dat, metodik a interpretací, které mu dodává sám kontrolovaný subjekt. To není dostatečný dohled nad infrastrukturou veřejného významu. Evropské zkušenosti ukazují, že nejde o jednoduchý spor: jeden operátor versus více operátorů. Některé země pracují s centrálním nebo v podstatě centralizovaným systémem, jiné s více tržně konkurenčním. Rozhodující ale je, jak má stát nastaven přístup k datům, jak vypadá nezávislý registr, jak se ověřují materiálové toky a jestli operátor nese odpovědnost za skutečnou recyklaci, nejen za sběr.
Německo ukazuje význam nezávislého centrálního veřejného registru. Belgie ukazuje, že jeden silný systém může fungovat, ale musí být měřen podle výsledků. Francie ukazuje, jak EPR musí tlačit i na ekodesign a prevenci vzniku odpadu. Nizozemsko ukazuje, že u některých toků musí být stanoveny konkrétní cíle a operátor musí být nucen na jejich neplnění prakticky reagovat. To jsou standardy, podle kterých můžeme posuzovat i možné české řešení. Ne podle toho, komu vyhovuje současné uspořádání, ale podle toho, zda prokazatelně povede k menšímu množství plastového odpadu a k vyšší skutečné recyklaci.
Mám k dispozici také stanovisko Asociace recyklace plastu. Nepřebírám ho nekriticky jako svůj vlastní závěr, ale zaznívají v něm závažné právní a věcné pochybnosti, které nelze v prvním čtení jen tak přejít. Zaznívají tam závažné právní pochybnosti. Asociace upozorňuje mimo jiné na zásah do akcionářských práv a na otázku nuceného převodu akcií za jmenovitou, nikoliv tržní cenu. To je právní námitka, kterou nikterak nevydávám za svou, ale myslím, že ji nelze v prvním čtení jen tak lehce odbýt. Stejně tak nelze odbýt námitku, že označení činnosti autorizované obalové společnosti za službu obecného hospodářského zájmu musí být řádně odůvodněno. Nestačí prohlásit, že existuje veřejný zájem. Musí být vysvětleno, proč by bez zvláštního režimu systém nefungoval, proč je navržené řešení přiměřené a jak přesně bude stát zajišťovat kontrolu. A právě tady je podle mě návrh slabý. Přichází jako poslanecký návrh do velmi složité a citlivé oblasti, do oblasti, kde se protínají zájmy obcí, výrobců, odpadových firem, recyklátorů, spotřebitelů a státu, do oblasti, kde Česká republika zároveň musí reagovat na evropské požadavky na PPWR, na recyklační cíle a na problém, ten nejzávažnější problém, nerecyklovaných plastových obalů.
Takto důležitou změnu bychom neměli přijímat bez důkladné analýzy dopadů, bez vypořádání soutěžních rizik, bez jasné odpovědi na stanoviska obcí i recyklátorů. Vláda k návrhu sice nakonec přijala souhlasné stanovisko, ale nijak ochotně, ani jednoznačně. A u takto zásadního zásahu do systému EPR považuji za nezbytné, aby zde jasně zaznělo i odborné stanovisko Ministerstva životního prostředí, jak návrh přispěje k plnění recyklačních cílů. Jak řeší faktický monopol EKO-KOMu? Jak reaguje na výhrady Evropské komise a jak zajistí nezávislou kontrolu dat?
Neříkám, že máme systém ze dne na den rozbít. Neříkám, že máme obcím přidělávat byrokracii, a nechci nikomu podsouvat žádné neprokázané úmysly. Říkám ale, že jestli má Sněmovna potvrdit silné postavení jedné autorizované obalové společnosti, musíme současně do zákona vložit mnohem tvrdší podmínky veřejného zájmu. Proto budu v dalším projednávání novely zákona požadovat zejména striktní a vymahatelnou neziskovost autorizované obalové společnosti, nezávislý veřejný audit dat a materiálových toků, veřejnou metodiku výpočtu skutečné recyklace, jasné oddělení třídění, dotřídění, energetického využití a materiálové recyklace, výkonnostní cíle zaměřené na snižování nerecyklovaných plastových obalů, promítnutí nákladů za nerecyklované plasty do systému rozšířené odpovědnosti výrobců, nikoliv do státního rozpočtu, silnější dohled státu nad náklady, smluvními vztahy a střety zájmů a takové nastavení, které nebude brzdit rozvoj skutečné recyklace a trhu s druhotnými surovinami.
Tento návrh proto neposuzuji podle toho, jestli více vyhovuje EKO-KOMu, recyklátorům, odpadovým firmám nebo obcím. Posuzuji ho podle toho, jestli nás přibližuje k plnění recyklačních cílů. A v současné podobě mě zatím nepřesvědčuje. Neprokazuje dostatečně, proč je navržený monopolní režim nezbytný, přestože, jak jsem řekla, ho neodmítám. Nezajišťuje dostatečně nezávislou kontrolu dat a myslím, že všichni, kdo se v tomto sektoru nějak pohybují, vědí dobře, na co narážím. Neváže výlučné postavení autorizované obalové společnosti dostatečně na skutečnou materiálovou recyklaci a neodpovídá přesvědčivě na otázku, proč za nerecyklované plastové obaly dál platí státní rozpočet a nikoliv ti, kteří obaly uvádějí na trh. Jeden operátor není automaticky problém. Problém je jeden operátor bez nezávislého registru veřejně ověřitelných dat a odpovědnosti za skutečné recyklační výsledky. Pokud má mít EKO-KOM výlučné postavení, musí nést výlučnou odpovědnost datovou, finanční a environmentální.
Naším cílem není chránit pohodlí ani praktičnost monopolu. Naším cílem je méně odpadů, více skutečné recyklace, menší účet pro státní rozpočet a systém, kterému mohou věřit obce, výrobci i veřejnost a myslím, že to je takové základní východisko, na kterém se shodneme.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
