Svého času to byl Václav Klaus, ex-prezident, který vyhlásil „válku“ politické korektnosti. Pravda, na korektnosti jsou založeny také sociální vztahy obecně. Pokud by tomu tak nebylo, kde by bylo např. opětovné zvolení V. Klause (třeba právě ze strany KSČM…) prezidentem? Konec konců řídit se vztahovou korektností se stalo součástí určitého sociálního normativu, který si udělal místo v našem myšlení, a některým dokonce ráčil vstoupit i do skutků, jimiž se zachraňujeme. Dokonce je ctíme a často také vyžadujeme. V opačných případech se cítíme ublíženi a spíláme těm druhým, ba co víc, začneme korektnosti vyhlašovat válku. Jeví se to proto více než nelogické, až nečestné vyhlašovat korektnosti válku. Ani pragmatismus, kterému je často neprávem přičítáno, že z nás činí ochotné přisluhovače čehokoliv (nejlépe, když košile nám i kabát zachová), vyžaduje korektnost, abychom poznali, kam vlastně můžeme zajít. Dokonce i svoboda staví na korektnosti těch druhých.

Americký novinář Cunnigham ve své článku napsal: „Nechápejte mě zle, nový prezident není špatný člověk. Není sadistou, ale je to ten druh chlapa, který vás podvede při koupi ojetého auta, odmítne v tramvaji pustit sednout stařenku nebo se vysměje obéznímu dítěti ve školce - to všechno proto, že může. Jeho nepředvídatelnost vyvěrá z jeho potřeby opakovaně zakrývat předchozí lži a odmítnutí přiznat porážku či chybu.“ Reagoval tak na inauguraci zvoleného D. Trumpa za 45. prezidenta USA.