Chápu, že tento krok řada lidí vnímá asi tak jako snížení důchodů, určitých sociálních dávek nebo třeba zvýšení daní. Mnozí naši spoluobčané totiž zřejmě nechcou obětovat nic ze svých individuálních výdobytků ve prospěch kolektivu. Ve prospěch své vlasti.

Proboha, stát po mně bude chtít, abych se zvedl a něco pro něj dělal? A to jako proč? A co moje kariéra? Co moje pohodlí? Ten stát, který mě pořád něco nařizuje? Buďme realisté! Mladým lidem, kterých by se povinný vojenský výcvik týkal zejména, toho stát moc nenařizuje. Většině z nich skoro vůbec nic. Vlastně do nich stát (správně bych měl spíš napsat společnost) do té doby jen něco vkládal. Vkládal do nich svoji naději. Naději, že budou bránit to, co jejich předci vybudovali.

Ale když mladí lidé chtít nebudou, nemá cenu naši zemi bránit. Na ochotě se bránit stojí každá civilizace a společnost (pozn.: Úžasná je v tomto směru kniha Řeka Bohů od Wilbura Smithe). Je to jako tělo. Když nemá imunitu, umře. Může se tomu pomoct očkováním, ale bez vůle tělo stejně umře. Já věřím, že v lidech ta vůle je, jen potřebují naočkovat. Injekce ve jménu národa a obrany vlasti tu od sametové revoluce chybí a vše jede samospádem v domění, že to tak bude na věky. Národní cítění však dlouhá léta chátrá jako tělo člověka, neb je léta systematicky ničeno jako symbol něčeho špatného. Copak je ale tělo staršího člověka špatné? A co jeho rozum, zkušenosti, vztahy k okolí?