Jestli si z výsledku voleb má ČSSD vzít nějaké poučení, pak je to skutečnost, že tak, jak v současnosti strana funguje, s jakými lidmi je spojována a jakou má pověst, je pro voliče nepřijatelná. Výsledek voleb je tedy otevřeným oknem příležitostí, který si ČSSD nemůže dovolit promarnit, pokud nechce skončit na smetišti dějin. Je nutno udělat jasný řez mezi tím, jaká byla ČSSD dosud a jaká bude po těchto volbách.
Je třeba provést personální změny prakticky na všech úrovních vedení ČSSD a nahradit současné vedení vizionáři. Jestli totiž ČSSD opravdu něco chybí, jsou to právě lidi s vizemi, kolem kterých by se shromažďovali příznivci a nechali se inspirovat. ČSSD musí přestat reprezentovat status quo a stát se tím, čím byla vždy – ztělesněním změny. Být mnohem kritičtější vůči různým zlořádům a upozorňovat na ně. Inspiraci si v mnoha ohledech může brát z Labour party Jeremyho Corbyna.
ČSSD již tímto směrem nakročila svou kampaní proti levné práci, ale tento obrat přišel příliš pozdě. Nelze čekat, že důvěra lidí se tak rychle vrátí. ČSSD sice nezradila své voliče, ale očividně se jim odcizila a přestala mluvit jim srozumitelným jazykem. To naznačují dvě fakta.
Za prvé, během vládní krize a střetu s Babišem postupu ČSSD fandili voliči pravice, a nikoli ti její. Za druhé, podle předběžných průzkumů ČSSD přestali volit ti, jejichž zájmy již 139 let hájí – pracující. Jiný výzkum zjistil, že z více než 600 tisíc voličů, o které ČSSD v těchto volbách přišla, volilo ANO cca 360 tisíc, 70 tisíc volilo SPD a 30 tisíc KSČM. Nejzajímavější je, že zbylých 260 tisíc bývalých voličů ČSSD nepřišlo k volbám. ČSSD se opět musí stát autentickou stranou práce a řešit zejména témata, která pracující nerozdělují, ale spojují – tedy témata ekonomická.
Není již také dál možné tolerovat různé nešvary představitelů, jako například problémy se zákonem a zapletení do různých trestních kauz. Jinak si totiž sociální demokracie důvěru lidí nejen nezískáe, ale také nezaslouží. Volby byly referendem o starých strukturách v ČSSD a vzkaz je jasný. Lidé jim nevěří.
Sociální demokracie se musí zaměřit také na členskou základnu a strukturu stranické organizace, která způsobuje pasivitu členstva a nikterak nerozvíjí jeho potenciál. Vnitrostranický život je prakticky mrtvý a členství ve straně je o to méně atraktivní. Vnitrostranický život musí být pestrý a umožnovat členstvu seberealizaci. Například Lidový dům se musí stát kulturním centrem, nikoli pevností, která je nepřístupná samotným členům.
Zásadním úkol představuje snaha získat důvěru mladých lidí, budoucnosti strany. Tato budoucnost je však z perspektivy ČSSD podle studentských voleb ještě temnější než výsledky voleb. Je tedy třeba ještě více akcentovat taková témata, jakými je třeba růst ceny bydlení a nejistota na začátku kariéry.
Předpokladem všech těchto změn je odchod ČSSD z vlády. Nikdo soudný nyní nemůže pochybovat o tom, že strana nemůže pokračovat ve vládě. Vstup ČSSD do jakékoli koalice by totiž znamenal pro stranu smrt. Jedinou možností, jak se zachránit, reformovat se a stát se opět nejsilnější stranou, je odchod do opozice. Uvědomují si to očividně i členky a členové ČSSD, kteří na internetu podepisují výzvu požadující odchod strany do opozice.
ČSSD sice stojí před propastí, není to ale ani poprvé, ani to není ta nejhorší pohroma, která ji v historii potkala. Ať to byl protisocialistický zákon za císaře pána, nebo období nacismu a komunismu, sociální demokracie se vždy z těchto svízelných situací dokázala nejen dostat, ale poučit se z nich a ještě posílit. Lepší ČSSD je možná. Záleží však na aktivitě samotných členů. Nejde totiž pouze o ČSSD nebo levici, ale především o ty, jejichž zájmy hájí – dolních 10 milionů.
Lukáš Ulrych
Psali jsme:
autor: PV
