Jsou to taková módní prohlášení a elegantní představy. Podle nich platí, že čím více služeb a čím více finančnictví a oborů „s vysokou přidanou hodnotou“, tím lépe se mají lidé. Jenže ona to není tak úplně pravda.

Tak třeba nezaměstnanost, zvláště nezaměstnanost mladých lidí po škole. Běžný stav v Evropské unii je 25 procent, extrémy až 40 i více procent (Španělsko, Řecko, Itálie). I nejbohatší státy EU, jako třeba Německo, kde je jinak nezaměstnanost minimální (jako u nás), ale mají zásadní potíže. Stav v České republice?

Pokud dnes nastoupí patnáctiletý člověk do učení nebo na střední školu technického typu, může mít v kapse smlouvu, že až obor dokončí, rovnou nastoupí do práce. Problém se zaměstnáním nemají ani studenti humanitních oborů.

Míra chudoby je v ČR prakticky nejnižší ze zemí EU a vlastně i ze zemí OECD. I když se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, stále jsou nepoměrně, ale opravdu nepoměrně sevřenější, než v mnoha jiných státech.

Ano, mzdy máme nižší, než jaké jsou ve vyspělých zemí Unie. Ano, dobíháme tyto mzdy již dlouhých pětadvacet let, z toho v některých obdobích jsme dokonce zase ztráceli. Ano, naše minimální mzda (ze zákona) je jedna z nejnižších v Unii (přesněji pátá nejnižší). To všechno je fakt. Ale nemůže za něj průmysl. Naopak – průmyslu bychom měli spíše děkovat za ony klady, především za vysokou zaměstnanost.