Dámy a pánové, já bych to opravdu nehrotil. Já myslím, že všichni z nás, co děláme v jakémkoli oboru soudního znalce, tak víme, že řada procesů se pohybuje kolem toho, zvlášť ve zdravotnictví, jestli pacient byl dostatečně poučen, jestli se mu to dostatečně vysvětlilo, jestli to pochopil. To je jeden úhel pohledu. Druhý úhel pohledu - bavit se o nějakém potrestání osob v minulém režimu... Kolik bylo zavřených dozorců, co mlátili politické vězně? Ani jeden. Tak jako vůbec se o tom nebavme.

A teď - tento zákon v žádném případě není namířen proti nikomu z našich kolegů lékařů, ať už pracovali v jakékoli době. Můj tatínek za bolševika pracoval jako neurolog. Já už jsem to tady jednou říkal a rád to zopakuji. Soudruh Potáč, šéf Státní plánovací komise, který rozhodoval o tom, co se do republiky za devizy doveze, nebo nedoveze, také rozhodoval o tom, kolik se doveze jednotlivých léků za devizové prostředky. Můj tatínek jako okresní neurolog nedostal množství léků podle toho, kolik měl pacientů s tou nemocí, ale prostě podle toho, kolik Státní plánovací komise rozhodla. To všichni víte, prostě taková ta doba byla, kdo se dostal do SANOPSu, což je dneska Homolka, předtím SANOPS, měl prostě jinou léčbu, než ti ostatní, a ti ostatní, zase tam záleželo na tom, kolik těch léků lékař dostane.

Já si velmi pamatuji - a mohl bych ty doktory jmenovat, neudělám to - velmi si pamatuji, když jsem pracoval jako pomocná vědecká síla na Masarykově onkologickém ústavu, jak na ranním sedánku - rozhodnutí o tom, kdo dostane, nebo nedostane léčbu, neprobíhalo úplně korektně, protože soudruh primář, který pak skončil hned po revoluci, protože to nebyl dobrý doktor, byl to jenom soudruh, tak prostě nerozhodoval úplně v souladu s etikou.