Na webovém portále Česká škola je k dispozici materiál Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR „Zaměstnanci a mzdové prostředky za 1. – 4. čtvrtletí 2015“ [2], ze kterého můžeme získat ucelenou představu o platových podmínkách v českém školství. Vyplývá z něj, že srovnáme-li průměrnou měsíční mzdu či plat ve školství (25 734 Kč) s průměrnou mzdou v nepodnikatelské sféře, zjistíme, že pracovníci ve školství se pohybovali na 89,3 % této průměrné mzdy.

Ve školství však nepracují pouze učitelé – ti na tom jsou o něco lépe: pohybují se na 109,6 % v případě učitelů středních škol, 107,2 % u učitelů základních škol, ale jen 89,7 % v případě učitelů mateřských škol. Lépe jsou na tom vyšší odborné školy se 114,7 %. Nejlépe jsou na tom pak akademičtí pracovníci veřejných vysokých škol, kteří dosahují na 167,1 % celorepublikového průměru mzdy v nepodnikatelské sféře.

Z těchto čísel by se mohlo zdát, že na tom naši učitelé nejsou nijak špatně – přece jen se pohybují někde kolem průměrné mzdy – ale zdání klame…

Ano, učitelé dosahují nadprůměrné mzdy, ale zdaleka nedosahují na mzdy odpovídající jejich kvalifikaci – podíváme-li se na platy vysokoškolsky vzdělaných pracovníků v nepodnikatelské sféře celkem, zjistíme, že ty v roce 2015 dosahovaly v mediánu 30 999 Kč, v průměru pak dokonce 35 960 Kč [3]. Ve světle těchto čísel je již patrné, že ohodnocení českých učitelů není odpovídající – a to nejen z hlediska společenského impaktu jejich povolání, ale také z hlediska jejich kvalifikace.

Jsem přesvědčen, že ohodnocení učitelů by se mělo pohybovat řádově jinde, a to z jednoduchého důvodu – je to investice do budoucnosti. Kvalitního vzdělání nedosáhneme bez kvalitních učitelů, kvalitních učitelů nedosáhneme bez patřičné motivace.