Jako každý obyvatel této země mám pocit, že Česká televize "patří" mně. Existují věci, jako je houba slizák mazlavý nebo Rumcajs, které všichni sdílíme jako součást naší společné kultury. V případě České televize jde pocit ze společného vlastnictví ještě o úroveň výše. Pravděpodobně proto, že za ni platím každý měsíc. Vím, že platím i za spoustu služeb, které mi nedávají nic, nebo za ty, které bych nechtěl sponzorovat, ale demokracie je o sdílení nákladů za věci, které mi nutně nemusí vyhovovat.  Tak proč mě tedy obtěžuje pocit, že Česká televize neodpovídá mým potřebám a očekáváním?

Ve světě, kde je televize skoro věcí minulosti, podobně jako koňské spřežení v době, kdy na trh dorazil automobil, už televize nehraje tak důležitou roli, jakou mívala. Dříve se lidé obávali síly masmédií a jejich vlivu na myšlení mas. Bylo to v době, kdy rodiny seděly kolem televizoru a sledovaly stejný program. Existovalo jen několik informačních kanálů a zprávy přicházely v předem nastavených časech, nikoli v 24hodinovém cyklu jako dnes. Pokud se masmédia tehdy rozhodla propagovat a zpopularizovat nějakého zpěváka, zprávu, myšlenku nebo produkt, byli jsme jimi brzy zaplaveni a chyceni. V dnešní době je však díky rozptýlení pozornosti sociálními médii a internetem mnohem obtížnější masy získat. 

Možná tedy není ani tak důležité debatovat o tom, zda je Česká televize v žurnalistické práci harmonická a poctivá, férová a vyrovnána, nebo zda určitý programy vůbec do veřejnoprávní televize patří. Nicméně toto nutkání, které vychází z toho, že je Česká, a tím nese moji národnost a moji identitu v názvu, jsme osudově spojení. Pokud mají naše společné peníze i nadále sponzorovat její existenci, je čas diskutovat, jaká je skutečná role veřejnoprávní televizní stanice v digitálním světě.

Stejně jako všichni ostatní jsem velmi vděčný, že naše peníze mohly například vyprodukovat oblíbenou chvilku mého dětství, Večerníček. Jsem také vděčný, že ČT2 nabízí skvělé cestopisné dokumenty nebo pořady pro menšiny, jako Queer nebo Velký Vůz. A taky mnoho seriálů o naší historii, které by se komerčním kanálům nevyplatily. Otázkou je, zda by veřejnoprávní televize měla hrát stejnou roli jako komerční kanál.

Šíleně vysoké náklady naší veřejné televize by mohly být mnohem lépe využity, kdyby místo milionových plateb za nákup zahraničních reality show, vysokých platů moderátorů politických pořadů a hvězd z pražské kavárny byly tyto prostředky věnovány tomu, co komerční kanály nemohou nebo nemají zájem vyrobit. Nemluvíme o žádné kontroverzi. Jde jen o jednoduchou logiku. I tady platí, že nejlepší odpověď je ta nejjednodušší.