O víkendu oslavil Václav Klaus osmdesátiny. Muž, který řídil transformaci ekonomiky od komunismu ke svobodě, české politice dominoval dvě dekády. Jako ministr financí, premiér, šéf parlamentu, a nakonec deset let jako prezident. Jeden by čekal, že jeho kulatiny opanují veřejný prostor. Realita je ale jiná. Gratulace od prezidenta a kardinála, rozhovory pro Xantypu a Parlamentní listy. Jinak ticho a mlčení.

Výjimkou byl podpásový atak novinářů, který v květnu bombasticky podsouval veřejnosti, že koncem roku 1989, pár dní poté, co v revoluci usedl do křesla ministra financí, měl Václav Klaus – v jakémsi holportu s českými agenty KGB – tajně odeslat miliardy do Ruska a tím připravit půdu pro to, aby si o deset let později při snaze o jejich vrácení napakovali kapsu lidé z okolí Miloše Zemana, Klausova ideového rivala a pak i pragmatického spojence z éry opoziční smlouvy. Autoři v textu pletli dolary s převoditelnými rubly, dluhy s úvěry a obchod s clearingovými účty z dob řízené obchodní výměny v komunismu. Nebrali ohled ani na chaos, který v revoluci otřásal ministerstvy, ani na dobový kontext rozpadajícího se SSSR a úporné snahy zemí střední Evropy vymanit se za každou cenu ze sféry sovětského vlivu. Nepadlo třeba ani slovo o tom, jak německý kancléř Helmut Kohl posílal Gorbačovovi reálné miliardy marek proto, aby si „vykoupil“ německou jednotu a uspíšil odchod sovětských vojsk.

Šlo o typický případ ahistorického psaní, které bohužel vidíme denně. Psaní, které hodnotí události z dávné minulosti prizmatem dnešní doby a zcela ignoruje kontext, v němž se odehrávaly. Je to příznačné nejen pro obrazoborectví v USA a Velké Británii, ale i pro módní hodnocení českých devadesátek jako společenské džungle, od níž je radno se distancovat. Škarohlídi také kvitují, že se Klausovi obloukem vrací jeho torpédování role Václava Havla. Teď došla řada na Klause, tiše se radují. Kdo s čím zachází, s tím také schází, zní staré přísloví.