Tak takhle nějak se dají shrnout reakce, které jsem zatím měl možnost všemožně po sociálních sítích a jinde na internetu zaznamenat v souvislosti s projektem „Výběrové řízení na česko – romskou vlajku“, který organizuje slovenský umělec Tomáš Rafa a představuje ho Galerie Artwall v Praze. A to jsou ještě ty „slušnější“ reakce. Tak trochu mi běhá mráz po zádech, když se tou vlnou nenávisti probírám…

Na úvod bych měl asi říct, že o akci s česko – romskou vlajkou jsem se dozvěděl vlastně až skrze tyto negativní ohlasy, které jsem zaznamenal jako první a až pak jsem se zajímal o jejich předmět. Přečetl jsem si několik článků a shlédl video z tiskové konference projektu. A když ohlédnu od toho negativního humbuku kolem, vlastně nemohu říct, že bych chtěl nějakou českou – romskou vlajku. Jak umělecky, tak z hlediska nějakého oficiálního užívání takového symbolu nejsem touto myšlenkou osloven. Čím ale osloven jsem, je dle mého názoru myšlenka skrývající se za touto akcí. Myšlenka mnohem hlubší. Snaha přispět do diskuze, která se zde tu méně a tu více kultivovaně vede již řadu let, ale z které není vlastně žádný relevantní výstup, díky čemuž eskaluje ve stále rychleji se vracejících vlnách do spíše nekultivované diskuze. Pokud se tak tedy třeba aktuální dění v Českých Budějovicích dá vůbec nazvat. Diskuze o soužití „většinové společnosti“ s tzv. nepřizpůsobivými občany, které je již dlouho problematické.

Vnímám projekt s česko – romskou vlajkou jako aktivitu ukazující nám, že jsme jedna země, jeden národ, který jakkoliv je složen z několika etnik, žije na jednom prostoru, pod jedním právním řádem. Všichni jsme občané České republiky se stejnými právy i povinnostmi. Ano, máme různé kulturní zvyklosti, dodržujeme jiné zvyky, máme na některé věci jiné názory. Pokud ale nebudeme schopni vzájemně se respektovat, vyvíjet oboustrannou snahu o poznání a pochopení jiného etnika namísto toho, abychom se snažili vnutit svou kulturu té druhé násilím, jsme na cestě k chaosu a stále častějším tragédiím.