Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážený pane poslanče, předsedo ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, dámy a pánové, já, když jsem ta vystoupení poslouchal, tak mě napadlo při vystoupení některých, a já pak ta jména budu i říkat, jestli třeba v Poslanecké sněmovně také není jejím členem někdo, kdo nechce korespondenční volbu, a zároveň je typově podobný tomu, co tady dneska zosobňuje senátor Michale Canov, nebo jestli v té Poslanecké sněmovně není někdo, kdo nechce korespondenční volbu, a přitom není typově podobný tomu, co tady zosobňuje pan místopředseda Senátu Jan Horník. Anebo třeba Přemysl Rabas. A dospěl jsem tedy k názoru, že tam takoví lidé určitě budou. A pak jsem přemýšlel, jestli tito lidé, kdyby poslouchali toho našeho Michaela Canova nebo toho našeho Jana Horníka, co by si tak asi mysleli? Co by říkali o těch větách, které tady dnes my pronášíme? Jestli by třeba to nepovažovali tak trochu za vydírání? Jestli by neříkali, že toto přece není možné a tomu přece nelze nikdy ustoupit? Přece není možné, aby si o nás, když budu mluvit za Poslaneckou sněmovnu a za některé ty „Canovy“, „Horníky“ a „Rabasy“ někdo myslel, že my ustoupíme, protože se budeme bát toho, že bychom přišli o všechno. A já musím říct, že kdybych v té Poslanecké sněmovně seděl a kdybych byl v té druhé pozici a kdybych slyšel ta některá vystoupení, tak za sebe říkám, že bych to nevnímal jako korektní a férový přístup, to, že dnes někdo vystupuje a říká, já o tom zase budu mluvit a k něčemu to připodobním, že vlastně oni nemají jinou možnost než přistoupit na naše podmínky. To je politická kultura, kterou se chlubí Senát? To je naplnění hesla: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“
A představte si, že by Senát a Poslanecká sněmovna vlastnily společné pozemek. A pod tím pozemkem by šel přivaděč s pitnou vodou. A teď by kdysi dávno někteří senátoři řekli – ale ta pitná voda, co jste pod tím pozemkem, který společně vlastní Senát a Poslanecká sněmovna, není dostatečně kvalitní! A ten, kdo rozhoduje o tom, zda ta voda je, nebo není dostatečně kvalitní, by za 2 3 roky řekl – ano, máte pravdu, ona není kvalitní, je potřeba tam dát filtr. A pokud tam ten filtr nedáte do 8. října, tak já tu vodu zastavím. A teď tu pitnou vodu by pila Poslanecká sněmovna, ale Senát by měl studnu. A tu pitnou vodu by nepila jenom Poslanecká sněmovna, ale jejím prostřednictvím i čeští občané. A v tom okamžiku je potřeba, aby se ti, co společně vlastní ten pozemek, kterým bylo přikázáno – to není z jejich vůle, z vůle Poslanecké sněmovny, ani z vůle Senátu, ale ti, kterým bylo přikázáno, aby dali filtr do té trubky s tou pitnou vodou, tak Senát by řekl – vážení přátelé, ano, můžeme tam dát ten filtr, ale my na tom pozemku ještě chceme vysadit strom. A Poslanecká sněmovna by řekla – no, ale my na tom pozemku žádný strom nechcem. A Senát by řekl – to nás ale vůbec nezajímá. Jestli tam ten strom nebude, tak nebude pitná voda. A vy si prostě dělejte, co chcete.
A já jsem přesvědčen – mluvím za Senát – že vy tu pitnou vodu potřebujete, a proto ten strom zasadíme. A třeba bychom ještě mohli přidat nějaké další stromy a keře. Třeba bychom mohli říct, že nepotřebujeme 8 a 11 %, ale třeba 10 a 13 %, protože z filozofie některých z vás tady říkáte, že přece to musí projít! Vždyť oni přijdou o tu svoji vodu. Anebo bychom mohli říci ještě něco úplně jiného a dalšího. To je fér? To je politická kultura? Pustit se do boje s nějakým, kdo v tom boji je nezaviněně, nezpůsobil to, ale musí ho absolvovat, protože mu to bylo právem a institucí, které se říká Ústavní soud, přikázáno, se takhle chovat? Anebo to má být tak, že se domlouváme? A znovu upozorňuji, nemluvím o situaci, kdy by někdo samostatně – myslím tím Poslaneckou sněmovnu – se rozhodl, že něco opraví, že něco udělá a následně se s námi musel domlouvat. To není ta situace. To je jiná situace. To je situace, kdy se předpokládá, že představitelé této země, ústavní činitelé, se budou schopni domluvit a budou se chovat tak, jak velí politická kultura vyspělé společnosti. A já říkám, a přestože ta jednání nebyla oficiální, že to je tak, že my jsme ty své požadavky, které nám připadaly rozumné a na kterých jsme se domluvili a u kterých většina představitelů politických klubů byla vyslovili, a že nám ve většině případů bylo vyhověno, jako Senátu, předtím, než jsme se rozhodli, že začneme opravovat tu trubku, ten přívod té pitné vody. A jestli my dneska říkáme, že nebylo vyhověno všem a že přece my to máme v rukách a my máme tu svoji studnu, tak si prosím každý zvažte, jak se chováme. Jak se chováte a co navrhujete. Jestli takhle to máme dělat, nebo to máme dělat jinak. Oni přijdou jiné doby, kdy přes ten pozemek zase povede něco. A ukáže se najednou, že ten druhý, kdo dneska je v nevýhodné pozici, je ve výhodné pozici. A co můžeme čekat? Jedině to, že to bude stejné i z druhé strany. A dáme tím příklad všem ostatním. Proto já velmi prosím a říkám to jako zastánce korespondenční volby, abychom zaprvé přestali říkat o těch, co říkají, že dneska si myslí, že není dobré prosazovat korespondenční volbu, že to dělá něco jako takového, že vlastně něco jiného říkají, něco jiného si myslí nebo chtějí, že to využívají jako záminku. Je to nefér a není to pravda. Alespoň v mém případě to stoprocentně není pravda. A jsem přesvědčen, že to není pravda v případech všech ostatních senátorů, kteří to říkají. A nakonec, když se podíváme do historie, tak je to naprosto zřejmé. A dále prosím přemýšlejme o budoucnosti. Přemýšlejme o tom, co nás čeká, co všechno máme před sebou. A jedna z věcí, která bude zásadní, je, aby tyto dvě komory, zákonodárci, se dokázali domluvit a nevytvořili mezi sebou příkopy, které bude velmi obtížné zasypat. Děkuji za pozornost.
Miloš Vystrčil
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
