Vážený pane generálmajore, vážený pane řediteli, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na tuto výstavu. Nejde jenom o zvětšení fotografií, které byly původně na občanských průkazech parašutistů. Jde o něco daleko více. Jde o to, abychom si uvědomili proč tito lidé, kteří mohli relativně pohodlně žít v protektorátu, kterým maximálně, vzhledem k jejich věku, hrozilo nasazení na nucené práce, ale i ty se daly přežít, dobrovolně opustili svoji vlast a poté se rovněž dobrovolně rozhodli pro poslání, o němž téměř s jistotou věděli, že jdou na smrt. A přemýšlel jsem o tom, co právě tyto lidi vedlo k tomuto hrdinství. A našel jsem odpověď, o kterou bych se s Vámi podělil, abychom o ní společně přemýšleli.

Myslím si, že to byla výrazná sebeúcta. To znamená snaha nepopřít sám sebe a vytrvat v poznané pravdě v okamžiku, kdy jsem postaven před klíčové rozhodování svého života. Ta sebeúcta byla u vojáků, ta sebeúcta byla u náboženských reformátorů, vzpomeňte si na slova „neodvolám" nebo na slova „zde stojím a nemohu jinak". A právě tato sebeúcta vedla naše parašutisty k tomu, aby vykonali svoje poslání, třebaže věděli, že jdou na smrt.