Zuna (TOP 09): Obrana něco stojí, ale slabost stojí mnohem víc

Já děkuju za slovo, pane předsedo. Vážená paní ministryně, vážené poslankyně, poslanci, dovolte mi, abych se i s ohledem na probíhající summit NATO vyjádřil k tématům, která se této vládě zjevně poslouchají velmi nepříjemně, k tématu odpovědnosti, k tématu rozpočtu, obrany a k tématům, která se jen tak nedají překrýt tiskovkou a nedají se vyřešit tím, že pan premiér řekne, že za všechno může někdo před ním. A proto budu navrhovat bod s názvem Bezpečnost státu na dietě: NATO ano, ale hlavně neplatit.

Stávající vláda je zejména v oblasti obrany a bezpečnosti vláda výmluv, odkladů a politického zbabělství. Rozpočet v podání této vlády rezignoval na budoucnost a je to rozpočet, který ji doslova projídá. Tento rozpočet totiž nechrání Českou republiku. Je to rozpočet, který předstírá, že obrana územní celistvosti České republiky může počkat. Tento rozpočet totiž dělá z bezpečnosti státu položku v tabulce, se kterou se hýbe podle toho, jak se zrovna hodí koaliční aritmetice k průzkumům veřejného mínění a náladě v populistickém bahně. A já říkám jasně, takto se stát nespravuje, takto se stát oslabuje.

Vážené kolegyně a vážení kolegové, rozpočet není jen součet příjmů a výdajů. Rozpočet je politické přiznání. Ukazuje, čemu vláda doopravdy věří, ne co naslibuje občanům před volbami nebo jaké věty si nechá napsat na billboard. Rozpočet ukazuje realitu. A realita této vlády je nepříjemná.

Tato vláda ráda mluví o silném Česku, ale nechce investovat do zajištění jeho bezpečnosti. Tato vláda ráda mluví o suverenitě, ale likviduje nástroje, které suverenitu drží při životě. Stejně tak ráda mluví o bezpečnosti, ale když přijde na obranu, jediná její viditelná činnost v této oblasti je vytahování svalů na prezidenta v nedůstojném přetahování o účast na summitu NATO.

A tato vláda se chová, jako by armáda byla nějaký volitelný doplněk státu, nebo ještě hůř jako by zajištění obrany státu byla nějaká přitěžující otravná rozpočtová položka. Jenže armáda se nedá postavit na poslední chvíli. Obrana se buduje roky v postupných investicích, trpělivě a systematicky. Právě proto je pro populisty tak nepohodlná. Nevejde se do jednoho sloganu, nenese rychlé body, není to politická cukrová vata. Je to základní a tvrdá práce státu, který chápe, že svoboda bez schopnosti se bránit je jen hezké slovo na papíře. A tato vláda tuhle práci nedělá.

Víte, pokud vláda nedokáže v době války na Ukrajině, v době aktivního ruského imperialismu na dosah naší ruky a v době největší bezpečnostní krize v Evropě za poslední dekády naplnit obranné závazky České republiky, pak nemá právo mluvit o odpovědnosti. A pokud vláda nedokáže dát armádě jasnou perspektivu, pak nemá právo mluvit ani o stabilitě.

Tato vláda nedokáže říct spojencům jasné ano, chceme plnit základní parametry a závazky, chceme investovat, jsme a budeme spolehliví partneři. Když toto nedokáže, pak nemá právo mluvit o vlastenectví. Protože vlastenectví není křik nebo póza. Vlastenectví není to, že se člověk zabalí do vlajky, připne si odznáček a pak nechá stát bezpečnostně vyhladovět. Vlastenectví je odpovědnost a ochota platit účty za vlastní svobodu. Je to i schopnost říct občanům nepříjemnou pravdu. Obrana něco stojí, ale slabost stojí mnohem víc. A právě v tom tato vláda selhává.

Vláda nešetří, ona odkládá. A odložené investice do obrany jsou dluh, který se v dějinách splácí nejtvrdší měnou – vlastní svobodou. Dluhem za zanedbanou armádou je ztracená důvěryhodnost, ztracený čas, ztracená schopnost odstrašit agresora a ztracená váha u spojenců a jistota občanů, že jejich stát ví, co dělá. A až ten účet přijde, nebude se ptát, kdo měl lepší kampaň. Nebude se ptát, kdo vyhrál tiskovou konferenci. Nebude se ptát, kdo měl víc lajků na sociálních sítích. Ten účet se zeptá jen na jediné: Byli jste připraveni? A odpověď této vlády je: Ne, my chceme mír. A myslíte si snad, že Ukrajinci si mír nepřáli či nepřejí? Přání míru bez prostředků k jeho udržení je zcela k ničemu.

Posloucháme tady ve Sněmovně často, že nejsou peníze, že to nejde, že musíme být realisté, že jsou jiné priority, že obrana počká, že to spojenci pochopí, že teď se to prostě nedá. Tak se ale ptejme velmi jednoduše: Na co peníze jsou? Na dotace pro agroholdingy? Na populistické uplácení voličů? Na rozhazování na úkor příštích generací?

Každá vláda hospodaří s omezenými prostředky. A jak s nimi naloží, ukazuje na její priority a hlavně charakter. Zde ta priorita vypadá poměrně zřetelně. Vyždímat z této země maximum pro sebe. Odpovědnost za její bezpečnost však odsunout až na vedlejší kolej.

Až přijde skutečná krize, občanům zůstane jen zjištění, že stát pod touto vládou zanedbal i to nejzákladnější – povinnost být připraven chránit vlastní lidi, chránit vlastní zemi. A tohle musíme odmítnout.

Bohužel se na tomto místě nabízí paralela s jednou z nejbolestivějších kapitol našich dějin. Psal se rok 1929 a nad Evropou se stahovala mračna nejničivějšího konfliktu historie. V říjnu 1929 došlo ke krachu na Newyorské burze, kterému říkáme Černý pátek a třicátá léta tak byla ve znamení ekonomických problémů, které způsobily i radikalizaci některých skupin obyvatel Československa. Samozřejmě ke stejné radikalizaci docházelo i u našich sousedů.

V roce 1933 se Adolf Hitler dostal k moci demokratickou volbou. S jakým programem tehdy zvítězil? Snadná řešení, peníze pro dělníky, nenávist vůči konkrétní skupině lidí, která údajně mohla za problémy státu i těch správných občanů. Tento populismus mi lehce něco připomíná i u nás.

V roce 1934 jsme i u nás v Československu cítili vzrůstající ohrožení. Tedy alespoň někteří, ti, kteří apelovali na vyšší výdaje na obranu, zajištění bezpečnosti na rizikové hranici a zajištění armády. Pak tu byli tací, kteří pokládali podobné apely za zbytečné strašení a samotný akt vojenské agrese za něco absurdního. Nebudeme slušní, budeme jmenovat. Byli to českoslovenští komunisté a nacisté. Tehdy ale byli v menšině.

V kritickém roce 1938 jsme tak na obranu vynakládali 21 procent HDP. Ano, je to neuvěřitelných 21 procent HDP, což bylo více, než vynakládaly tehdy Spojené státy či Velká Británie. Náš obranný systém, husté sítě stálého opevnění a protivzdušné obrany státu nám záviděla tehdy celá Evropa.

Bohužel jsme nakonec byli opuštěni našimi spojenci a prodáni s vidinou zajištění míru. Ten obchod zněl jednoduše. Okupace pro Československo a klid pro všechny ostatní. Historická paralela je krystalicky jasná. V roce 1938 Československo vydávalo na obranu 21 procent HDP a proti byli pouze komunisté a nacisté. Je vidět, že některé věci se nemění.

Ono to bohužel dává smysl. Demokratický stát, který se umí bránit, extremistům překáží. Armáda demokratické republiky jim překáží, spojenectví se západem jim překáží, pevnost svobodné země jim překáží. Když dnes slyšíme věci a řeči, že na obranu nemáme dávat tolik peněz, že NATO nás zatahuje do problémů, že se máme stáhnout, nevyčnívat, neprovokovat, vyčkávat, přepočítávat svobodu na drobné, člověk si říká, že některé politické tradice mají u nás opravdu tuhý kořínek.

Tehdy proti obraně demokratického Československa stáli nacisté a komunisté. Dnes se stejná melodie ozývá ze Strakovky. Melodie, jejímž cílem je oslabit důvěru v armádu, oslabit důvěru v NATO, oslabit důvěru v západ a ochotu bránit vlastní zemi. Stávající vláda těmto hlasům možná nepřikyvuje vždy nahlas, ale svým rozpočtem jim nechává otevřené dveře. V politice často nejde jen o to, co vláda říká. Jde o to, komu svým jednáním uvolňuje prostor.

Jestliže vláda nedává obraně prioritu, posiluje všechny, kdo obranu zpochybňují. Pokud vláda z aliančního závazku dělá předmět domácího handlu, stejně jako handlovala s komunisty v předminulém volebním období, posiluje tím všechny, kdo NATO, a prozápadnímu směrování země nikdy nepřáli. Jestliže vláda místo vážné debaty o bezpečnosti nabízí výmluvy, posiluje všechny, kdo chtějí Českou republiku slabší, osamělejší, zranitelnější a méně čitelnou. To je neodpovědné nejen politicky, ale i historicky.

Víte, občas se říká, že opozice straší. Že když mluvíme o obraně, jen strašíme, že když mluvíme o Rusku, jen strašíme, že když mluvíme o NATO, tak strašíme, že když připomínáme rok 1938, tak strašíme. Ale ne, to není strašení. My si jen pamatujeme historické souvislosti. Paměť není hysterie. Paměť je nástroj přežití a upevnění svobody země. Národ, který zapomene, proč kdysi stavěl pevné a stálé opevnění a který vystavěl skvělou protivzdušnou obranu, proč se na obranu skládal i z vlastní kapsy, národ, který zapomene, že demokracie bez síly je zranitelná, takový národ může velmi snadno znovu uvěřit, že klid se dá koupit ústupkem a bezpečnost mlčením. Nedá. Klid bez síly k odstrašení je jen pauza, kterou vám dopřál někdo jiný. Bezpečnost bez obrany je jen přání a svoboda bez odvahy investovat do její ochrany je jen krásně nasvícená kulisa.

Do tohoto obrazu dokonale zapadá i kauza účasti prezidenta Petra Pavla na summitu NATO. Řekněme si to bez vytáček, způsob, jakým se vláda zachovala k prezidentovi a vrchnímu veliteli ozbrojených sil, byl trapný a malý. Můžeme se přít o kompetence či o zahraniční politiku. Můžeme mít různé politické názory na prezidenta republiky, ale existují chvíle, kdy má stát působit jako stát, ne jako parta lidí, kteří se hádají o místo u stolu, zatímco spojenci čekají, jestli se Česká republika konečně přestane zabývat sama sebou. Summit NATO je přesně taková chvíle.

Prezident Petr Pavel je člověk s mimořádnou bezpečnostní a alianční zkušeností. Byl vysokým představitelem NATO, má osobní autoritu v prostředí, kde se autorita nedá koupit reklamou, má zkušenost a respekt. Normální vláda by takovou výhodu využila ve prospěch České republiky. Vláda Andreje Babiše tuto výhodu promarnila a udělala z ní jen domácí politickou potyčku. Místo, aby Česká republika do NATO vyslala obraz jednoty, vyslala obraz uražené ješitnosti. Místo, aby vláda využila prezidenta jako silný hlas republiky v alianci, rozhodla se ho odstrčit, protože politicky překáží. To je přesně ten typ malosti, která je v běžné politice otravná a v bezpečnostní politice nebezpečná.

Summit NATO není prostor, kam si jednotlivé členské země jezdí vyřídit domácí komplex z prezidenta republiky. NATO je obranná aliance, a když na summit Česká republika přijíždí, má působit jako spolehlivý a dospělý spojenec. Ne jako země, která si na cestě na summit ještě doma pere špinavé prádlo a pak se diví, že to všichni vidí. Oni to opravdu všichni vidí. Spojenci vidí, že máme vládu, která má problém plnit své základní obranné závazky. Spojenci vidí, že máme vládu, která vede spor s prezidentem zrovna ve chvíli, kdy se řeší bezpečnost Evropy. To je přesně to, co si Česká republika v této době nemůže dovolit.

Premiér často mluví o tom, že hájí české zájmy. Ten český zájem v jeho podání je přesně co? Aby byl demokraticky zvolený prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil pokořen, aby mu to vláda takzvaně nandala? Český zájem je, aby nás spojenci brali vážně. Tady se hraje o důvěryhodnost země. Důvěryhodnost republiky tato vláda ničí po kapkách. Jednou rozpočtem, jednou útokem na prezidenta, jednou výmluvou vůči NATO, jednou relativizací obranných závazků, jednou ústupkem těm, kdo by naši zahraniční politiku nejraději otočili někam mezi Orbána, Kreml a domácí mudrování.

A pak se vláda diví, že nemá důvěru. Vláda Andreje Babiše ráda říká, že myslí na lidi. Dobře, tak mluvme o lidech, kteří žijí v zemi, jejíž bezpečnost závisí na tom, zda budeme mít funkční a silnou armádu. Mluvme o lidech, kteří se spoléhají na to, že stát dokáže chránit hranice, základní i kritickou infrastrukturu, nemocnice, energetiku, letiště, železnice, data, komunikace. Myslí premiér i na lidi, jejichž děti budou muset splácet nejen finanční dluhy, ale i dluhy z promarněných investic do obrany? Protože rozpočtová neodpovědnost je v obraně mimořádně zákeřná. Její následky nejsou vidět, hned; neudělá díru do silnice přes noc nebo nezhasne lampu na náměstí, ale pomalu vyžírá schopnost státu obstát. Jedno odložené rozhodnutí, jeden podfinancovaný projekt, jeden chybějící nákup či rok stagnace. Výmluva na ekonomickou situaci nebo rozpočet, ve kterém se obrana zase někam odloží. A najednou zjistíme, že jsme roky mluvili o bezpečnosti, ale nebudovali ji.

Já vím, že vláda bude říkat, že opozice jen kritizuje, že nenabízíme řešení, že nevíme, jak těžké je sestavit rozpočet a že oni přece musí myslet na všechny. Ale právě proto navrhuji tento bod, abychom konstruktivní řešení poskytli. Ale řešení je ve skutečnosti jasné. Přestat lhát lidem, že bezpečnost lze mít zadarmo. Protože dnešní svět je tvrdý, neklidný a nebezpečný.

Autoritáři testují hranice, Rusko testuje odhodlání Evropy. Spojenci testují, kdo opravdu plní a kdo jen umí pěkně mluvit. A občané testují, jestli jejich stát myslí dál než k příštím volbám. A v tomto testu stávající vláda propadá. Propadá rozpočtově, bezpečnostně i jako alianční spojenec a my tady od toho jsme, abychom na to upozornili, Klidně znovu. Klidně tak dlouho, dokud vláda nepřestane předstírat, že obrana státu je jen nepříjemná položka na konci tabulky. Jestli chce vláda mluvit o silném Česku, tak s ohledem na situaci musí začít u obrany země. Ať vláda řekne, kdy přesně splníme své alianční závazky, které jsou navíc i pro TOP 09 jen absolutní minimum, protože my musíme cílit daleko výše, Ať řekne které modernizační projekty budou zajištěny a z čeho.

Tomio Okamura už prohlásil, že v mandátu vlády pro summit NATO máme, že se vláda v uvozovkách zasadí o zvýšení výdajů na obranu, nikoliv že to udělá. Takže v překladu vláda dává spojencům o naší obraně jen planá slova. A pak se k tomu ještě přizná. Vláda Andreje Babiše nabízí kombinaci populistického rozhazování, bezpečnostního alibismu a politické pomstychtivosti. A to je směs, která je pro Českou republiku nebezpečná.

Nemohu být spokojen s rozpočtem, který dává najevo, že obrana republiky může počkat. A nebudu mlčet v době bezpečnostní krize kdy vláda oslabuje naši důvěryhodnost v NATO. A nemohu se tvářit, že je normální, když vláda mluví o vlastenectví a zároveň podfinancovává jeho základní pojistku.

A nebudu se omlouvat za to, že připomínám rok 1938, protože ten rok je varování a srovnání nekulhá. Je to hlas, který nám říká, že když přijde doba zkoušky, nestačí mít pravdu. Musíte mít také sílu ji ubránit. Naši předkové v roce 1938 věděli, že obrana je otázkou existence. Dnes máme NATO, máme spojence, máme zkušenost, máme varování z Gruzie, varování z Ukrajiny. Máme dějiny, které nám dávají dostatek moudrosti k poučení, abychom si nemuseli prožít znovu. (?)

A přesto tu stojíme nad rozpočtem, který je z pohledu obrany ostudný. Hanba vlády, která mluví o národních zájmech, ale neumí je zainvestovat. A hanba vlády, která chce vypadat doma tvrdě, ale navenek působí nejistě, malicherně a především nespolehlivě. Začněte se konečně chovat jako vláda země, která není slabá, směšná, rozhádaná tam, kde je v zájmu všech domácí ideové spory odložit.

A když už rozhazujete, dejte alespoň to nejnutnější české armádě – ženám a mužům, kteří zajišťují naše bezpečí a naši suverenitu s nasazením vlastního života. Neposílejte je do toho rizika se špatným vybavením a s ostudou. O to vás prosím nejenom jako poslanec TOP 09, ale i jako občan, který má tuto zemi opravdu rád.

A proto navrhuji tento bod Bezpečnost státu na dietě: NATO ano, ale hlavně neplatit. A navrhuji ho jako první bod ve středu. Děkuji.