Kdo nese nejvíc viny za rozbouřenou situaci na Ukrajině?Anketa
Patříte mezi skupinu těch, kteří považují sankce vůči Rusku za správnou reakci na celý konflikt?
Do okamžiku, dokud nenapraví, co udělali, je to rozhodně lepší než nějaké pobízení, posilování armády a vojenských intervencí. Moc jsem třeba nepochopil předsedu hospodářské komory, že je spíš potřeba posilovat armádu NATO a podobně. Tím vlastně říká, že se má udělat nějaká ozbrojená akce, což považuji za řešení mnohem méně vhodné, než postupovat cestou sankcí.
Možná jeho postoj souvisí s tím, že jsou mnozí přesvědčeni, že sankce budou mít negativní hospodářský dopad spíše na Evropskou unii. Ta má údajně vlivem odvetných opatření přijít už letos o 40 miliard eur …
Mezi námi – i vojenská intervence do Ruska by nás stála hodně a myslím, že řádově víc, historicky, než kolik nás stojí sankce.
Vy věříte, že se osvědčí, jak se předpokládá? Jaká podle vás bude reakce?
Sankce jsou přiměřený nástroj, který rovnou nerozpoutává válku, a přitom subjektu, jehož se týká, umožňuje dát najevo, co si o něm zbytek světa myslí. A přimět ho k nějakému rozumnějšímu jednání. To může jít jedině ruku v ruce s domácím veřejným míněním a tlakem od lidu na mocenskou sféru, ať již demokratickou, nebo ne. Není to pochopitelně opatření typu jako u sestřeleného letadla, že se stiskne tlačítko a buch. Je to mnohem pomaleji a pozvolněji fungující záležitost. Ale myslím si, že nemáme v rukou rozumnější nástroj.
Nemyslíte, že nás čeká něco horšího? Jsou výkřiky o třetí světové válce jen poplašné zprávy?
Tak ono o poplach nejde nikdy v situaci, když dochází k zabírání území a odporování ozbrojencům, kteří sestřelují civilní letadla. Myslím, že takováto varování nejsou nikdy úplně zbytečná. Bláznů, kteří mohou mít spoušť na mnohem horších zbraních, je v tomhle světě dost. Samozřejmě neříkám, že by se tím měl člověk budit a dělat si soukromá branná cvičení o víkendech s rodinou nebo kontrolovat, jestli neletí raketa, aby se mohl včas schovat do sklepa… Ale rozhodně stávající situace neposunuje svět k tomu, aby byl v lepším stavu.
Psali jsme:
Václav Klaus, s nímž jste v názorovém rozporu, uvedl, že když se bude ruská menšina v Karlových Varech cítit ohrožena, Putin zasáhne i u nás. Může to být pravda?
Doktrína, kterou zastává Rusko oficiálně, je, že za zájem svých rusky mluvících menšin v jiných zemích je možné intervenovat. Je to doktrína z jiné doby. Koneckonců z druhé světové války víme, co takové vojenské akce na obranu ´práva krve´ znamenaly, když se podobnou doktrínou řídila Třetí říše. Nepatří do současného mezinárodního uspořádání. Nenajdete pro ni opodstatnění v dokumentech Organizace spojených národů. Nicméně je faktem, že ruskou doktrínou toto je a je to vládou Ruska, reprezentovanou Putinem, využíváno. A případ Krymu nebyl první. Na obsazených územích třeba na břehu Gruzie postupují podobně. Když jsem tam nedávno byl, říkali mi, že ta území obklopují ostnatým drátem. Jdete vlastním polem po svém pozemku a najednou vás zatkne policie nebo armáda sousedního státu a odvede vás do vazby od sousední mocnosti. Tohle je bohužel součástí postupu, který se Rusko rozhodlo používat a je jen otázka, do jaké vzdálenosti od svých hranic jej považuje za vhodné používat. Koneckonců sentiment, který je v Rusku spojen se Stalinovým jménem, obnovováním Stalingradu a vzpomínání na ony doby, to nejsou věci, ze kterých by měl být člověk nadšen.
Ani v nadsázce řečeno nám fakt, že zde máme Václava Klause, držitele Puškinovy medaile jako vyjádření dobrých česko-ruských vztahů, nepomůže?
Mně je držitel Puškinovy medaile z duše ukradený. Myslím, že ještě dostal ekonomickou cenu za zavedení kapitalismu u nás, z petrohradské školy. Zachránit nás nemůže (smích).
Proč si Václav Klaus tak vehementně stojí za svou teorií, že za tím vším stojí „zlý Západ a USA“ a Ukrajina je pouhý příběh neúspěšné země?
On měl vůči Rusku tento sentiment vždycky. Do hlavy mu nevidím. Myslím si, že je to tak – jak mu to prostě jako malému chlapci vtloukali do hlavy, to si asi pamatuje. Myslím, že jeho příběh u nás nebyl zdaleka o zavádění kapitalismu, za což dostal onu cenu z Petrohradu, ale spíš také o podpoře něčeho, co patří svým chováním někdy do konce 19. století. O uvolnění rukou malé hrstce lidí, kteří mají jednodušší způsob, jak se dostat k majetku, moci, a ignorování toho, že si civilizované země vybudovaly celou řadu brzdících mechanismů, které budují v zájmu demokracie a které jsou zpětnou vazbou, jež z těchto politiků nedělá absolutistické vládce, ale opravdu správce věcí veřejných. Někdo se ovšem shlíží v postkomunistickém prostředí. Není to jen Rusko – on byl ochotný jezdit k všemožným postsovětským vládcům samostatných středoasijských republik. Imponuje mu to víc než civilizovanější Evropa a Spojené státy. Jenže když se kritizuje třeba majetkové vrstvení nebo přílišný vliv peněz na politiku ve Spojených státech, tak jde o součást vnitřních mechanismů, které ta země má. Země, která mnohokrát v minulosti dokázala, že jimi umí věci sama spravovat. To na východ od nás nejsme schopni říct. Jeho pohled je pohledem člověkem, který si víc užívá postavení uzurpování moci než skutečně demokratického správce.
Jak hodně by se měla, či neměla v celém konfliktu angažovat Česká republika?
Jsme členy Unie, jsme členská země NATO. V prvé řadě bychom se měli chovat jako členové těchto uskupení. Postupovat koordinovaně s ostatními. Nejsme pupek světa. Naše eventuální jednostranné akce, které bychom dělali sami, by samozřejmě vůči Rusku znamenali velice málo.
V televizi jste koncem loňského roku ohromil slibem, že jestli je Andrej Babiš estébák, tak se oběsíte. Asi jste si musel po rozsudku slovenského soudu v kauze „Bureš“ pořádně oddychnout…
Ne, neoddychl. Říkal jsem to jen proto, že nepochybuji ani v nejmenším. Představa, že co se kolem pana Babiše v 80. letech odehrávalo, by mohlo mít známky spolupráce s tajnou bezpečností, byla absurdní a rozsudek soudu to pouze dokládá. Ale nepotřebuji mít na to, že jedna a jedna jsou dvě, výrok soudu či matematického ústavu. Jsou to jednoduché úvahy, které si na základě znalosti podkladů a tehdejšího prostředí může udělat každý sám. Nebyl to z mé strany tedy slib, ale konstatování absurdnosti dané situace a malé schopnosti uvažování u lidí, kteří eventuálně ta obvinění mínili vážně. Byl to politický tyjátr, kterým se část lidí snažila kydat špínu.
Ne že bych si myslel, že je pan Babiš vzorem odvahy nebo ho porovnával třeba s disidenty v té době, ale nedopustil se ničeho, kde by za ním zůstala nějaká oběť, někdo udaný, poškozený. Tohle v jeho příběhu není ani v nejmenším. Přirovnával jsem to k příkladu, jako kdyby studnař za komunismu zjistil, že je otrávená studna a udal případ úřadům. Jestli by byl považován za spolupracovníka komunistických úřadů, protože nedovolil, aby se lidé otrávili, nebo tak činil proto, aby se budoval komunismus…. Jestli je člověk povinen něco udělat, protože zjistí cosi, co škodí jiným. U Andreje Babiše s dodávkami fosfátů, o kterých informoval, to byl stejný případ věci, která ohrožovala lidské životy pracovníků, kteří s tím pracovali. Toho se celá kauza týkala.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
