Že čestný předseda TOP 09 a exministr zahraničí Karel Schwarzenberg nemá komunisty zrovna příliš v lásce není žádným tajemstvím. Teď ale zavzpomínal na rok 1968. Totiž asi měsíc před příjezdem okupačních sovětských tanků se byl po letech podívat doma. A to, co v Československu viděl, ho prý sice nadchlo, ovšem zároveň tušil, že moc sídlící v Kremlu nebude tohoto svobodného ducha tolerovat. O pár týdnů později se mu, bohužel, tento názor potvrdil.
„To opravdu trapné bylo, že po těch různých čistkách během padesátých let byla i komunistická strana zbavena valné většiny svých inteligentnějších členů a vůdců. To, co nastalo, byla diktatura domovních důvěrníků. Mnohem nižší úroveň průměrných funkcionářů. Byla to pouze trapná jedenadvacetiletá dohra toho, co komunistický převrat v roce 1948 napáchal,“ napsal Schwarzenberg.
Podle něj celé slavné pražské jaro, z části reprezentované s velikým nadšením i těmi několika idealisty, kteří ještě v rodné straně zůstali, byl naprosto nerealistický pokus změnit vládu komunismu v socialismus s lidskou tváří. „Někdy si myslím, byť to byla velká tragédie, že tyto události aspoň většinu lidí přesvědčily, že tudy cesta nevede. Že se musíme vydat úplně jinou cestou. Namáhavou a taky s různými pastmi a nešvary, nicméně přece jenom cestou svobody,“ uvedl k tomu.
Následná doba normalizace byla opravdu „dusítkem pro celou republiku“. „Je pravda, že Gustáv Husák už nepřipustil popravy jako v padesátých letech, asi tomu taky pomohlo, že sám byl v padesátých letech dlouho vězněn. Ale taky byl toho názoru, že několik let ve vězení nikomu neuškodí. To opravdu trapné bylo, že po těch různých čistkách během padesátých let byla i komunistická strana zbavena valné většiny svých inteligentnějších členů a vůdců.“
A navíc zauvažoval i o tom, proč se celý režim nakonec zhroutil: „Celý režim nakonec skončil vlastní neschopností. Jak známo, konec Varšavské smlouvy i RVHP nebyla revoluce, nebyla to ani invaze cizí armády, nýbrž prostý krach. Byl to bankrot. Sovětská říše se rozpadla, a tak i u nás skončila vláda KSČ, jejíž vedení bylo zcela bezradné.“
ParlamentníListy.cz oslovily některé přední představitele KSČM a požádaly je o reakci na slova exministra.
„Co si myslíte o tvrzení Karla Schwarzenberga k RVHP a k Varšavské smlouvě?“ „Vadí vám některé zmínky médií každý rok k výročí srpna roku 1968, anebo se dnes říká věcně k této historické události pravda?“ „Pokud se ve společnosti a v médiích zmiňuje, že roky 1948 až 1989 zavedly ČSSR takřka do záhuby (zastaralý průmysl, špatná ekonomika, nesvoboda lidí, cenzura médií, nemožnost cestování apod.) – jsou tyto připomínky pravdivé?“ tázali jsme se komunistů.
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM pro ideově politickou práci a komunikaci, dal rovnou na srozuměnou, že Schwarzenberg pravdu nemá.
„Je to povídačka, schopná zmámit jen dušičky s chatrným vzděláním a mizivou odvahou myslet vlastní hlavou! Socialismus skoncoval s nouzí a ponížením milionů lidí. Jen za posledních třicet let postavil přes dva miliony bytů, kam se spousta rodin stěhovala z „1 + 0“ bez vlastní koupelny a s WC pro tři až pět domácností na chodbě. Za 3 + 1 o civilizovaném standardu pak platily kolem deseti, maximálně dvaceti procent jednoho čistého platu! Dnes činí tržní nájemné v Praze přes 300 Kč za každý metr – a jediný čtverečný metr nového bytu v průměru už skoro 90 tisíc! Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Socialismus přinesl emancipační i civilizační průlom, nemající obdoby. K lidštější politice nutil i západní velmoci. Prázdné sudy, stižené morální křivicí, které se nakonec prodraly až do Kremlu, jsou na jinou debatu. ‚Sovětská říše se rozpadla‘ rukama těchto budižkničemů,“ zmínil Skála.
Podle něj od srpna 1968 uteklo skoro půl století, přitom rozruch, který se kolem něj pravidelně inscenuje, sleduje dnešní politické cíle. „Pravda o tehdejší invazi – a jejím mezinárodním i vojenskopolitickém kontextu – je z těch, jimž Václav Klaus říkává ‚netriviální‘. Právě vše to, co vede do jejího hlubšího pozadí, však dnešním cedníkem prolézá ještě méně,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz.
Co by kritikům vlády KSČ vzkázal?
„Aby se nenechali tahat za nos ‚presstitucí‘, jak nejstaršímu řemeslu, provozují-li je média, říká Amerika. Aby se nebáli myslet vlastními závity – a pídili se za skutečně směrodatnými fakty. Kolonií cizího mamonu jsme až teď. Privatizační převrat zruinoval většinu kapacit budovaných po dlouhé generace. Morální právo kádrovat dobu, která je rozmnožila nejvíc, je pod bodem mrazu. My sami o ní přitom nemalujeme žádné svaté obrázky. Jsme jediná vlivná politická značka, která se staví čelem i ke všemu, co se naším jménem stát nemělo. Drtivá většina toho, co si nedáme za rámeček, by však neměla šanci, nebýt brutální podrazácké přesilovky ‚studené války‘. Komu se zdá, že jsme si všechna ta darebáctví, jimž bylo třeba se ubránit, snad vycucali z palce, ten ať si koupí třeba jen knihu Steva Kinzera ‚Bratři‘, co právě vyšla i česky. Je to životopis Johna Fostera a Allena Dullese. Do kanibalského hnojníku, jenž vedl v 50. letech ruku ‚zemi hvězd a pruhů‘, nahlíží brilantně. A co všechna alotria dnešní ‚euroamerické‘ politiky? Co z toho, z čeho smolí horory o ‚zločinném komunismu‘, chybí v jejím trestním rejstříku – a nezřídka v ještě sadističtější podobě? Ne jako přešlap sebeobrany proti nemilosrdné power play, ale vrtoch blazeované arogance moci? Stále víc zpětných rázů naděluje i nám – v podobě migračních vln i teroru napříč Evropou. Debata se srabem, závislým na nejstarším řemesle, je ztrátou času. Kdo má na víc a dbá na osobní integritu, tomu jsou účelové horory k smíchu,“ dodal pak razantně Skála, jehož i spolustraníci řadí mezi tzv. konzervativce.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Dolejš: Nic není černobílé, zejména ne historie!
„Život a historie nejsou černobílé, a i když onen historický pokus nakonec prohrál pro své vlastní selhání a mocenskou bigotnost, neznamená to, že šlo o homogenní časové období plné jen pouhého zmaru a devastace. Byl obrovský rozdíl mezi padesátými lety a třeba šedesátými lety, či lety normalizace!“ reagoval v podobném duchu i Jiří Dolejš, místopředseda ÚV KSČM pro odborné zázemí, volby a parlamentní a komunální politiku. Ve straně reprezentuje modernější, liberálnější křídlo a svými postoji a názory leckdy dokonce dráždí i své spolustraníky.
„Rok 1968 je pro nás klíčový, má také velký symbolický význam, stejně jako roky 1918, 1938, 1948. Na symboly se váží jak rituály, tak i různé interpretace, z nichž některé si osobují patent na pravdu. K tomu patří i mediální rituály, což souvisí i s kvalitou naší mediální scény, a to, že se serióznější žurnalistika v současné společenské atmosféře a v sílícím tlaku na bulvarizaci komplikovaněji prodává. Je tu samozřejmě potřeba věcných analýz, které nebudou soubojem propagand, ale které budou ctít fakta i historický kontext. Nevěřím na tlustou čáru za minulostí, nové dějiny je třeba kriticky studovat a veřejně se o nich bavit. ‚Historia magistra vitae‘ platí, u těch čerstvých dějin to je jen citlivější. Ale nevzdávejme to... abychom nemuseli své někdejší chyby a prohry opakovat!“ uvedl dále Dolejš v mailu.
I jej, stejně tak jako Skálu, ale zaujala tvrzení Karla Schwarzenberga ohledně RVHP a Varšavské smlouvy.
„Tzv. sovětský blok a společenství zemí, které se pokusily o tzv. reálný socialismus, byl v konkurenci s ostatním světem. Nebyla to sice konkurence idylická, ale hlavní činitel, který vedl k implozi celého systému, byly vlastní systémové nedostatky, neschopnost se reformovat a zvyšovat vlastní efektivnost a motivovat lidi. Jak v roce 1968, tak i během perestrojky se diskutovaly různé přístupy, ale to nestačilo a nakonec už bylo na potřebnou změnu pozdě. Jestliže ideál sociálně spravedlivé společnosti trvá, tak pak tento historický pokus skončil prohrou a bylo by sebeklamem svádět to jen na vnější faktory a zrádce. I proto KSČM mluví v 21. století o možnosti socialismu moderního, poučeného z této prohry, která by pracovala se zkušenostmi 20. století se vším tím pozitivním, ale distancovala se od zneužití moci a dalších neodiskutovatelných deformací,“ míní Dolejš.
Podle něj rozhodně nelze období mezi roky 1948 až 1989 výrazně negovat, neboť po dobu extenzivního rozvoje zvláště ekonomika ČSSR rostla vysokými tempy a zadýchávat se v mezinárodní konkurenci začala až zejména v době, kdy musela přejít k intenzivnějšímu využívání inovací a vědy.
„Speciálně pak bývalé Československo patřilo v rámci RVHP k nejvyspělejším ekonomikám, které ztrácelo na špičkové ekonomiky až postupně. Lidé si ještě pamatují nemalý objem sociálních jistot, které jim systém v rámci tzv. společenské spotřeby nabízel. Jak obhájci, tak kritikové minulosti by udělali dobře, kdyby na to nahlíželi méně ideologickými brýlemi a hodnotili minulost méně apriorně a subjektivně,“ dodal Dolejš pro ParlamentníListy.cz.
Připomíná mi to debatu Jana Wericha...
Vyjádřila se i europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM).
„Přiznám se, že vámi zmiňovaný citát z blogu k RVHP a k Varšavské smlouvě mě docela zaskočil, a to zejména od Karla Schwarzenberga. Většinou se velmi akcentuje, kterak konec minulého režimu znamenal velký úspěch studentských vůdců, disentu a obecně vzato občanů, kteří se rozhodli vyjít do ulic v Polsku a České republice. Karel Schwarzenberg jim takto de facto vzkázal, že vlastně neudělali nic a byli pouze svědky nevyhnutelné události,“ uvedla Konečná.
Pokud média zmiňují rok 1968 a k tomu se vyjadřují často i velmi kriticky k období vlády KSČ, pak toto nevnímá jako ten hlavní problém. „Média mohou hodnotit, co chtějí, a mají na to právo. Chápu, že mají potřebu se k minulosti vyjadřovat, ale nic to nemění na faktu, že na pochopení komplexních událostí pár článků prostě nestačí. Minulost se soudí velmi špatně, a to zejména ve chvíli, kdy je ještě relativně živá a debaty o ní jsou velmi emotivní.“
Horkokrevným kritikům let 1948 až 1989 by možná vzkázala toto: „Víte, mně takové řeči velmi často připomínají jeden krátký rozhovor Jana Wericha s jeho dcerou Janou. Werich jí tam krásně popisuje jeho vzpomínky na 28. říjen 1918 a na to, jak idealizace této události sloužila v době první republiky jako jakýsi štít, od kterého se odrážela kritika na tehdejší dobu. Já obecně vzato odmítám démonizovat, či glorifikovat jakékoliv historické události. Historie je komplexní, a pokud ji tak nebudeme vnímat, tak neděláme nic jiného, než že kolem sebe házíme politické proklamace, které více než analýzu připomínají politický marketing. Nikdy nezapomenu na trapnost kampaně ODS, která hrozila návratem minulého režimu a vlády KSČSSD. Historie není volební kampaň, a pokud budeme všechno svádět na minulý režim, pak se nedostaneme nikam. Neříkám, nechme historii historií, ale pokud se bavíme o problémech současnosti, pak je z hlediska budoucnosti ne úplně přínosné hovořit o tom, že jediné, na čem se političtí představitelé shodnou, je, že nejlepší je ‚to hodit na minulé doby a umýt si nad problémem ruce‘. Historie by nikdy neměla sloužit jako štít, pomocí kterého se odráží kritika na současnost. Političtí představitelé by si měli uvědomit, že pokud tak činí, ukazují primárně na svoji vlastní neschopnost řešit problémy dneška.“
Ing. Kateřina Konečná
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
