Nyní probíhá soud s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, kde je i významnou aktérkou Kristýna Kočí. Jak byste charakterizoval Kočí a Škárku jako osobnosti za tu dobu, co jste je mohl poznat?

Já jsem je poznal jako lidi, kterým jsem chtěl věřit a kterým jsem věřil. V našem klubu nebyl nikdo, koho bych lidově řečeno nemusel. Byl jsem přesvědčen, že jsme skupina lidí, kterým jde o podobnou věc. Kristýnu jsem vnímal jako vzdělanou, ambiciózní, mladou ženu, která má před sebou obrovskou budoucnost a věřil jsem jí, vážil jsem si jí a respektoval jsem jí. Ve svém mladém věku se dostala vysoko. Té holky jsem si vážil.

S Jardou jsme se nikdy moc nekamarádili. Dali jsme si občas cigáro na terase a pokecali o autech, všeobecných věcech. Byl to člověk, kterého jsem si vážil. Ještě než jsem ho poznal, tak jsem si přečetl, že bydlel někde v tom cikánském slumu. Říkal jsem si o něm, že to je normální kluk, který ví, co chce. Neměl jsem o těch lidech žádné pochybnosti až do té doby, kdy to vloni v březnu, v dubnu začalo. Ale ani tehdy jsem moc nerozuměl tomu, co se děje. Pak se v médiích začalo mluvit o tom, že existuje sedm či jedenáct lidí, co se mají odtrhnout od klubu a říkal jsem si, co to je. Začal jsem přemýšlet, co se děje a nevěděl, jak si s tím poradit.

• SLEDUJEME: Peníze za mlčení ve VV

Takže jste neměl ještě z doby, kdy to bylo relativně v klidu, nějaké indicie, že by se Škárka a Kočí chtěli trhnout? Mně třeba říkal váš kolega Josef Dobeš, že pro Kristýnu Kočí bylo charakteristické, že do očí nikomu kritiku nikdy neřekla, ale pak prý pomlouvala za zády.

Něco takového jsem nezažil. První signál, kdy se mi to přestávalo pozdávat, byl, když mi Kristýna, když jsem se s ní sešel u ní v kanceláři, řekla, že je skupina lidí, které nemůže jmenovat a která je nespokojená s tím, kam směřuje poslanecký klub. Ale neřekla nic konkrétního. Pak to ale nabralo rychlý spád. Skoro přes noc. Netajím se tím, že jsem nevěděl, na kterou stranu mám jít.

Co vás přesvědčilo, abyste zůstal loajální vedení strany a většině klubu?

V novinách jsem četl spoustu různých obvinění na Věci veřejné, Víta Bártu, na Škárku. Chtěl jsem ale nějaký důkaz, protože o komkoli se mohou tvrdit lži. O mně také můj asistent tvrdil, že jsem ho okrádal. Samozřejmě jsem nechtěl být spojován s někým, kdo dělá nějaké sviňárny, ale nemohu se od někoho odvrátit a začít na něj házet špínu jenom proto, že sice někdo něco řekl, ale nepředložil důkaz. V březnu jsem měl dlouhé období, kdy jsem váhal, kam mám jít, ale protože jsem nezískal žádný důkaz, tak jsem zůstal tam, kde jsem. Řekl jsem ale, že jakmile zjistím, že se děje nějaká sviňárna, tak jdu.