Referendum, které se v Řecku konalo před dvěma týdny, dopadlo dle představ tamní vlády a premiéra Tsiprase. Lidé tedy dali mandát kabinetu odmítnout návrhy věřitelů na reformy. Jen týden poté bylo vše jinak. Čím si vysvětlujete, že Alexis Tsipras, i přes odpor části SYRIZY, přijal nakonec ještě tvrdší podmínky?

Řecký premiér jinou možnost neměl. Německý financministr mu dal nůž na krk, jakmile navrhl pětiletý odchod Řecka z eurozóny. Samozřejmě ten „time out” by byl na věčné časy – kdyby se Řekům, což považuji za pravděpodobné, po bolestivé inflaci a tvrdých reformách začalo lépe dařit (tak jako dnes Islandu), nechtěli by zpátky do eura, a kdyby naopak dopadli špatně, nechtěli by je v eurozóně. Volba byla jen mezi kapitulací nebo návratem k drachmě. Řečtí voliči dali Tsiprasovi jednoznačný mandát k vyjednání lepších podmínek, nikoli však k okamžitému bankrotu. Ten by znamenal i jeho osobní krach. Referendum mu umožnilo přežít politicky (61 %) a Řekové dobře chápou, že to byl manévr, který se sice nezdařil, ale stálo to za pokus. Národ má za sebou třistaletou zkušenost s Turky. Ostatně i těm tvrdým podmínkám se dá částečně nějaký čas vyhýbat. Drastické navýšení DPH v zemi hokynářů lze celkem snadno obcházet. Jen velké hotely budou muset zdražit o celou daň.

Analytik z Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš v ČT24 uvedl, že výsledek jednání euroskupiny a Řecka není dohoda, ale přijetí podmínek kapitulace po prohrané válce s tím, že Řecko mělo na výběr se buď stát protektorátem eurozóny, anebo se společné měny vzdát. Jsou to silná slova, nicméně nelze to takto chápat?