Děti Leningradu není prázdný pojem. Je to konkrétní označení stovek a tisíců lidí, kteří se narodili v 900 dní obleženém městě. Poněkud se na ně zapomnělo, byť si do dnešních dní přeživší ženy a muži s sebou přinesli z dětství psychická traumata, nemoci, vývojové poruchy. Až v posledních deseti letech tito lidé získali statut válečného veterána. Se všemi poctami, ale především právy a výhodami. Dnes jsou to hodně přes osmdesát let staří lidé, kteří ale hýří neuvěřitelným optimismem a životním elánem. Každé takové setkání vám nalije obrovské množství energie… Tito lidé, kteří se narodili za okupace, nebo jim byli dva či čtyři roky, si nemohou samozřejmě pamatovat všechny nuance hrozného obležení. Přesto se jim některé fragmenty vzpomínek občas derou na povrch a potřebují je ventilovat…

Smrt součástí reality

„Když začala blokáda Leningradu, byli jsme malinké děti. Celých devět set dní jsme prožili tady, nikde jinde. Chodila jsem do školky, to byl velký kulturní sál, kde byla spousta dětí, protože naši rodiče pracovali ve dne v noci a přicházeli maximálně na neděli, aby viděli a potěšili své děti,“ vzpomíná Ludmila Vitalija. „Spali jsme, kde se dalo, pod stoly, na nich, a teplota v zimě byla venku třicet stupňů pod nulou. Ráno jsme shrabávali kolem oken led, topilo se jen minimálně – nebylo dřeva a kouř by dával příčinu pro další nálet. Viděli jsme, jak se zakrývají naši zemřelí kamarádi,“ konstatuje smutně. „Maminka pak říkala, že je lepší, abych umřela doma než tam… Když skončila blokáda, cítili jsme obrovskou radost, všichni jsme se objímali. V roce 1945 mně bylo deset let,“ uvádí pamětnice – veteránka.

K diskusi se připojuje Galina Semjonova: „Narodila jsem se v době blokády v roce 1941. Přežila jsem to s rodiči, otec pracoval na železnici. Není možné, aby se o válce nepracovalo a bylo to moc těžké. Viděla jsem, jak německá letadla bombardovala naše město, jak stříleli lidi z kulometů,“ vzpomíná stařenka, které byste hádali tak o patnáct let méně. Jaký vzkaz má nynějším mladým a budoucím generacím? „…aby nikdy neměli hlad a vždy byli spokojeni. I po válce bylo těžko, nebyly nemocnice, byl hlad. Chleba byl za blokády pochopitelně na příděl, 125 gramů na osobu. Ještě dlouho po válce nebyl dostatek chleba. V roce 1948 byly stále přídělové lístky, protože nebyly peníze. Ty kartičky měly cenu života,“ vzpomíná Galina.