,,1968? Na kolenou prosíme o odpuštění, Češi." Ruské veteránky o válce, Putinovi i životě

02.07.2020 8:52

ROZHOVOR V době nedávného výročí napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem a ve stínu blížícího se pro Československo nechvalného výročí 1968 je třeba naslouchat obyčejným lidem. Při návštěvě Petrohradu jsem měl možnost se setkat s řadou žen, „dětí Leningradu“, jejichž apel bude znít člověku asi až do posledních chvil života…

,,1968? Na kolenou prosíme o odpuštění, Češi." Ruské veteránky o válce, Putinovi i životě
Foto: Václav Fiala
Popisek: L. Vitalija a N. Michajlovna (vpravo)
reklama

Děti Leningradu není prázdný pojem. Je to konkrétní označení stovek a tisíců lidí, kteří se narodili v 900 dní obleženém městě. Poněkud se na ně zapomnělo, byť si do dnešních dní přeživší ženy a muži s sebou přinesli z dětství psychická traumata, nemoci, vývojové poruchy. Až v posledních deseti letech tito lidé získali statut válečného veterána. Se všemi poctami, ale především právy a výhodami. Dnes jsou to hodně přes osmdesát let staří lidé, kteří ale hýří neuvěřitelným optimismem a životním elánem. Každé takové setkání vám nalije obrovské množství energie… Tito lidé, kteří se narodili za okupace, nebo jim byli dva či čtyři roky, si nemohou samozřejmě pamatovat všechny nuance hrozného obležení. Přesto se jim některé fragmenty vzpomínek občas derou na povrch a potřebují je ventilovat…

Anketa

Sledujete i letos seriál Chalupáři?

38%
62%
hlasovalo: 6305 lidí

Smrt součástí reality

„Když začala blokáda Leningradu, byli jsme malinké děti. Celých devět set dní jsme prožili tady, nikde jinde. Chodila jsem do školky, to byl velký kulturní sál, kde byla spousta dětí, protože naši rodiče pracovali ve dne v noci a přicházeli maximálně na neděli, aby viděli a potěšili své děti,“ vzpomíná Ludmila Vitalija. „Spali jsme, kde se dalo, pod stoly, na nich, a teplota v zimě byla venku třicet stupňů pod nulou. Ráno jsme shrabávali kolem oken led, topilo se jen minimálně – nebylo dřeva a kouř by dával příčinu pro další nálet. Viděli jsme, jak se zakrývají naši zemřelí kamarádi,“ konstatuje smutně. „Maminka pak říkala, že je lepší, abych umřela doma než tam… Když skončila blokáda, cítili jsme obrovskou radost, všichni jsme se objímali. V roce 1945 mně bylo deset let,“ uvádí pamětnice – veteránka.

K diskusi se připojuje Galina Semjonova: „Narodila jsem se v době blokády v roce 1941. Přežila jsem to s rodiči, otec pracoval na železnici. Není možné, aby se o válce nepracovalo a bylo to moc těžké. Viděla jsem, jak německá letadla bombardovala naše město, jak stříleli lidi z kulometů,“ vzpomíná stařenka, které byste hádali tak o patnáct let méně. Jaký vzkaz má nynějším mladým a budoucím generacím? „…aby nikdy neměli hlad a vždy byli spokojeni. I po válce bylo těžko, nebyly nemocnice, byl hlad. Chleba byl za blokády pochopitelně na příděl, 125 gramů na osobu. Ještě dlouho po válce nebyl dostatek chleba. V roce 1948 byly stále přídělové lístky, protože nebyly peníze. Ty kartičky měly cenu života,“ vzpomíná Galina.

Galina Semjonova. Foto: Václav Fiala

Ukrajina otočila. Ale její občané…

Co říká na Ukrajinu? „Máme tam příbuzné. Vnučka má Ukrajince a žijí tady dobře. Nevím, co se to najednou stalo, že se oba národy nenávidí, když spolu bojovali ve válce a společně také slavili mír. Ale to je politika. A něco jiného jsou osobní a rodinné, příbuzenské vztahy. Nikdo nás už vzájemně nevykoření. Nevím proč se to tak otočilo, vždyť je máme rádi, jsme přece všichni lidé,“ říká se smutkem v hlase, „Ukrajinci tady pracují a jsou velmi hodní, pracovití lidé a chtějí žít i pracovat pro své děti jako my. V životě bychom neřekli, že na Ukrajině bude po tak dlouhé době zase válka. Nikdy bychom to neřekli. Nepředstavitelné! Poznali jsme se tam s mým mužem, jezdili jsme tam na dovolené, na prázdniny. A najednou, k čemu to všechno směřuje?“ dává řečnickou otázku veteránka.

Divíte se, že nenechají dopustit a pějí ódy na nynějšího kremelského vládce? „My máme velice rádi Vladimíra Vladimíroviče Putina. Myslím, že se snaží o to, aby nikde nebyla válka a dělá proto hodně. Je velmi dobrým politikem…“

A co Gorbačov, Jelcin? „Za  nich bylo velmi smutno. Vladimír Putin se stará, aby všem lidem bylo dobře. Jedině díky němu se máme nyní tak dobře. Jsme dost nemocní, a máme péči. Také jsme dostali přidány důchody, 3000 rublů, pak i 5000 rublů jako mimořádnou odměnu. Za to mu musíme poděkovat, nikdo předtím si na nás, děti Leningradu, nevzpomněl, na mou duši,“ chválí Putina Galina.

Když nepomohl konzulát, pomohli čeští občané…

Nina Michajlovna je další „dítě Leningradu“: „Otec bojoval ve válce, na frontě, matka pracovala ve městě. Byla jsem velice malá, o válce toho moc nevím, spíše už o poválečném období. Narodila jsem se v roce 1942, matka se dostala v únoru toho roku přes Ladošské jezero a jen díky tomu jsme přežili. Po válce bylo těžké období, ale my jsme se učili, chodili do školy, pracovali. Mám moc ráda Československo, Karlovy Vary a také Prahu. Byli jsme u vás v roce 1999, když mi tu u vás bohužel zemřel muž. A musím říci, že mně vaši lidé moc pomohli a že jim budu celý zbytek života vděčná,“ říká se slzami v očích. „Ruský konzulát v Karlových Varech mne odbyl, když jsem potřebovala pomoc, ale vaši lidé ne. Od policie, zdravotníků. Za to vám moc a moc děkuji.“

„Myslím si, že lidé nechtějí  žádnou válku. Nikde a nikdy na světě. Chtějí žít v přátelství a lásce. Chtějí žít tam, kde se narodili, nechtějí rozdělovat státy. Pro mne současný Němec, Ukrajinec, Čech, to je přítel. A samozřejmě přátelství z dětských let… Když budeme žít v přátelství, budou šťastné i naše děti a děti jejich dětí…“ říká poněkud pateticky, ale rozhodně od srdíčka.

Generálové říkají, že mír lze prý docílit jen za cenu války… „Ne! Život je jenom za míru. My jsme to všechno prošli, maminka mně to říkala, když mně bylo dva a půl roku a říkala, jak jsem volala: ‚Mami, letí naši fašisti‘.“

Na kolenou prosíme o odpuštění

„Není možné, aby byly války, to nikam nespěje. Já jsem mnoho slyšela a četla o vašem roce 1968. Klečíme před vámi na kolenou a prosíme o odpuštění. To byla věc vlády a politiků, ne nás, prostých, obyčejných lidí. Ruský národ byl proti vaší okupaci. A vojáci jsou vojáci, musí jít na rozkaz. Můj muž byl inženýr, plukovník. A nikdy nebyl pro tuto agresi. Když poslali vojáky, co mohli oni udělat? Odmítnout rozkaz?“ vyjadřuje se k pro nás neuralgickému bodu obyvatelka Petrohradu.

„Je třeba žít v míru. Podívejte, dnes se všechno točí kolem peněz. Všechny intriky, za vše mohou peníze. A mnohým lidem je to pořád málo. To ale není dobré. Svět neunese takovou zátěž. Je třeba žít každým dnem, radovat se životem, sluncem, ne penězi. Je mi přes osmdesát a dokážu si užívat,“ konstatuje veteránka.

Uzmout, anektovat, kolonizovat, zotročit!?

„Říkají, že Rusko chce anektovat Evropu. Ne, ne. Ne, ne. To není pravda a nikdo z Ruska toto nechce. My k vám rádi jezdíme jako hosté, díváme se na vaši kulturu, vždyť já v Praze byla čtyřikrát. Projela jsem Evropu, byla jsem v Itálii, ve Španělsku, ve Francii, v Africe. Je štěstí, že máme takovou možnost jezdit a podívat  se. A co je třeba víc? Náš domov je Rusko a nepotřebujeme další zem, už takhle jsme obrovská země,“ říká Nina Michajlovna. „Nevěřte nikomu, kdo říká opak, kdo říká, že chceme něco uzmout, dobýt, obsadit. Tak to není. Proč bychom to dělali? Abychom byli ještě větší? U nás je všechno. Byla jsem na Kamčatce, na Čukotce, ve střední Asii, pod Moskvou. Rusko znám velmi dobře. To je tak obrovské, jedete, jedete a konec kraje neuvidíte. Nepotřebujeme nic, máme tu vše. A dostatečně. Takže nevěřte a všem vzkažte, že Rusko nepotřebuje další zem, že nemá takové plány a chce být se všemi v přátelství. Abychom byli jako přátelé.“

A na závěr dodává, utírajíc si slzy: „Vše, co se stalo o válce, je třeba uchovávat a předávat do dalších pokolení. Podívejte se, odkud to všechno vede…“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Maďare, mlč! Babiš utřel svého epidemiologa. Nasazuje mu mediální roušku

12:44 Maďare, mlč! Babiš utřel svého epidemiologa. Nasazuje mu mediální roušku

Epidemiolog Rastislav Maďar dostal důrazné doporučení od premiéra Andreje Babiše. Měl by omezit medi…