„Migrační krize, tak jak ji dnes zažíváme, je otázkou, která neodezní za týden, za měsíc, za rok, ale pravděpodobně ani za pět let. Je součástí lidských dějin a teď je takový výkyv, zahuštění prostorů, příchod lidí z oblastí, odkud jsme v minulosti nebyli zvyklí, že přicházejí. Evropa se od začátku vydala cestou, která  z pohledu České republiky a z partnerských zemí V4, nebyla šťastná. My jsme nemohli řešit povinné kvóty, nemohli jsme řešit otevřenost, politiku vítání bez toho, aniž bychom byli schopni zabezpečit vlastní hranice, aniž bychom nebyli schopni vědět, kdo vlastně přichází.

Čas nám dal za pravdu

My jsme celý rok říkali partnerům v Německu, ve Francii, ve Švédsku, že tato cesta vede do pekel. To není cesta, která může fungovat. Čas nám dal za pravdu a my jsme se dali na osmiměsíční cestu někam, odhlasovali jsme si povinné kvóty, 160 000 lidí, které máme přerozdělit v rámci Evropy proti jejich vůli a proti tomu, co umožňuje evropské právo, abychom k dnešnímu dni přerozdělili 600 lidí. Systém kvót, jak byl nastaven, je nefunkční. Evropa si to dnes  uvědomuje, ví, že systém selhal, hledají se konečně jiná řešení. Tím je jasná definice, co je to vnější hranice, že ji musíme chránit. Že nemůžeme jít cestou tzv. zelených hranic, kde k ostatním nečlenským zemím Schengenu máme louku, bez jakékoliv překážky se dá hranice přejít; prostě  hranice je pořád hranice. A my jsme tu naši českou hranici vstupem do Evropy posunuli z Rozvadova a z jiných částí republiky, z jižní Moravy, z jižních Čech, z Libereckého kraje a dalších, jsme ji prostě posunuli dál – k Řecku, Itálii, Polsku, Slovensku.“