A naše vláda mlčí. Nažhavený Jaroslav Štefec po návratu z Václaváku sepsal drsný text o 15. březnu 1939 a dnešní situaci

16. 3. 2017 9:18

Zbrojní analytik Jaroslav Štefec se na svém facebookovém profilu vyjádřil ke včerejší demonstraci na Václavském náměstí. Nejenom myslivci zde dali najevo svůj nesouhlas ohledně schválené směrnice o zbraních, jež omezí jejich držení.

A naše vláda mlčí. Nažhavený Jaroslav Štefec po návratu z Václaváku sepsal drsný text o 15. březnu 1939 a dnešní situaci
Foto: Facebook
Popisek: Jaroslav Štefec
reklama

„Opravdu mě potěšilo vidět demonstraci slušných lidí. Na Václaváku se sprostě neřvalo, nenadávalo, nevlály tam ani ukrajinské, ani tibetské vlajky. Přišli jsme a v klidu vyjádřili svůj nesouhlas se snahami evropských byrokratů i českých politiků nás připravit o demokratické právo vlastnit zbraň a použít ji k obraně života a majetku sebe, svých blízkých, nebo i nám neznámých lidí v případě, že se neozbrojení ocitnou v ohrožení života,“ zmínil Štefec úvodem svého příspěvku. 

„Míra bagatelizace této akce na mainstreamových médiích přesahuje ve všech směrech základní etické meze novinářské práce. My účastníci jsme líčeni tu jako ‚myslivci‘, tu jako ‚milovníci střelby z automatických zbraní‘, kteří se tu sešli jen proto, aby vyjádřili svůj nepochopitelný nesouhlas s něčím, co jejich zvrhlou vášeň vlastně vůbec neohrožuje,“ poznamenal. Vadí mu, že nezaslechl ani slovo o tom, že to, co chystá pod hlavičkou „požadavků z Bruselu“ česká vláda, je nejhorší útok na demokracii a občanské svobody v ČR od roku 1989. „Ani slovo o paralele s 15. březnem 1939, kdy davy podvedených, naštvaných, zoufalých a bezmocných lidí sledovaly, jak po Václaváku šlapou boty německých okupantů,“ podotkl.

Anketa

Podporujete Andreje Babiše? (Hlasování od 16.3.2017)

54%
46%
hlasovalo: 42478 lidí

„Dnes jsme my, stejně podvedení, stejně naštvaní lidé vyjádřili jasně svůj postoj ke snahám českých politiků jít na ruku bruselským fašizujícím se byrokratům. Zatím ještě nejsme zoufalí. Aby se tak nestalo, nesmíme připustit, abychom jen bezmocně přihlíželi, jak si vládní strany v čele se socanem Sobotkou s námi občany dělají, co chtějí. A musíme si to pamatovat, až bude čas volit,“ zmínil se slovy, že na rozdíl od řvoucích, pískajících a řehtačkami vybavených fanatiků s červenými kartami jsou totiž demokraté.

„Ti skuteční, protože víme, že demokracie byla vždy vybojována se zbraní v ruce a nikdy nikomu nespadla z nebe. My ty zbraně máme a nevidím nejmenší důvod, proč bychom se měli nechat někým o ně připravit. Dejme to pánům ve Strakovce jasně najevo,“ uzavřel.

Večer se Štefec v obsáhlejším textu psaném pro ParlamentníListy.cz zamyslel také nad výročím 15. března 1939, kdy byl zbytek území Čech a Moravy obsazen německým vojskem.

Vstup německých okupačních vojsk na území ČSR podle něj evokuje podobnost mezinárodní situace roku 1939 se současnou stále výraznější snahou Německa převzít otěže řízení Evropy, tentokrát cestou ovládnutí Evropské unie.

Totéž podle Štefce evokuje i výhružná rétorika německých a rakouských představitelů v EU vůči zejména východoevropským zemím, odmítajícím tento trend. V celoevropském rozměru pak evokuje rovněž podobnost s ilegálními migranty, hrnoucími se jako invazní vojsko nezadržitelně do EU přes její nechráněné hranice, a s raketově rostoucí radikalizací a agresivitou muslimů.

Štefec rozumí tomu, proč se k výročí obsazení „osekaného“ území ČSR německým wehrmachtem a k tomu, co následovalo, naše „nezávislá“ média nevyjadřují, natož aby ho nějak významněji připomínala. Nepředpokládá ani, že by bylo dnešní datum nějak výrazně připomínáno ve školách s vysvětlením toho, co se to vlastně na území Čech a Moravy před 78 lety stalo. „Pravdivá historie se už dnes ‚nenosí‘.“ Německo je náš nejlepší přítel a spojenec, německá policie už zase operuje na území minimálně bývalých Sudet a česká armáda se opět zvolna mění v nové Vládní vojsko, Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren,“ stýská si Štefec.

Celý text Jaroslava Štefce:

Zapomenuté výročí. Odkaz 15. března 1939 a současnost.

Před sedmdesáti osmi lety, 15. března 1939, definitivně zaniklo předválečné Československo. Německá armáda vpochodovala do okleštěného zbytu ČSR, aby vzápětí vznikl Protektorát Čechy a Morava. Slovensko se poprvé ve své historii osamostatnilo, ovšem jen jako bezprávný satelit „třetí říše“. Část našeho předválečného území si přivlastnily Polsko a Maďarsko. Česká státnost zanikla, a my, Češi, jsme do toho jako obvykle neměli co mluvit.

Tolik historická fakta, podložená fotografiemi a filmovými záběry na jednotky nacistické armády, pochodující a projíždějící ve sněhové vánici špalírem zamračených a plačících Pražanů Václavským náměstím. A také fotografií Adolfa Hitlera, zpupně hledícího z oken Hradu na Prahu.

Bylo nebylo. Kdo zapomene svou minulost, bude nucen ji opakovat.

Přes tyto záběry, přes doložitelné historické reálie, i přes fakt, že stále ještě žijí pamětníci tohoto dne mám pocit, že se to nikdy nestalo. Aspoň mohu-li soudit z prakticky nulové reakce českých médií na toto výročí. Až na čestné výjimky se o historickém významu dnešního dne prakticky nezmiňují. Přitom odkaz 15. března 1939 a obsazení zbytku území ČSR německou armádou by měl být nejen pro ČR, ale pro celou Evropu varovným mementem, zkoumaným s nejvyšší vážností.

Letošní 15. březen se přitom stal zajímavým uzlovým datem, v němž se potkaly minulost, současnost a možná i budoucnost ČR. V roce 1939 davy podvedených, naštvaných, zoufalých a bezmocně plačících lidí sledovaly, jak po „Václaváku“ pochodují německé okupační jednotky. Přesně o 78 let později se na stejném místě sešly stovky stejně podvedených a stejně naštvaných lidí, kteří jasně vyjádřili svůj postoj ke snahám českých politiků jít na ruku bruselským byrokratům. Svou aktivitou dali jasně najevo, že nehodlají být bezmocní, a už vůbec ne zoufalí.

Nezákonný vstup německých okupačních vojsk na území ČSR evokuje podobnost mezinárodní situace roku 1939 se současnou stále výraznější snahou Německa převzít otěže řízení Evropy, tentokrát cestou ovládnutí Evropské unie. Totéž evokuje i výhružná rétorika německých a rakouských představitelů v EU vůči zejména východoevropským zemím, odmítajícím tento trend. V celoevropském rozměru pak evokuje rovněž podobnost s ilegálními migranty, hrnoucími se jako invazní vojsko nezadržitelně do EU přes její nechráněné hranice, a s raketově rostoucí radikalizací a agresivitou muslimů.

Čekající otevřená náruč Mutti Merkel.

Rozumím tomu, proč se k výročí obsazení „osekaného“ území ČSR německým Wehrmachtem a k tomu, co následovalo, naše „nezávislá“ média nevyjadřují, natož aby ho nějak významněji připomínala. Nepředpokládám ani, že by bylo dnešní datum nějak výrazně připomínáno ve školách s vysvětlením toho, co se to vlastně na území Čech a Moravy před 78 lety stalo. Pravdivá historie se už dnes „nenosí“. Německo je náš nejlepší přítel a spojenec, německá policie už zase operuje na území minimálně bývalých Sudet a česká armáda se opět zvolna mění v nové Vládní vojsko, Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren.

Ministr Stropnický transformaci české armády na součást Bundeswehru už dokonce převedl do oficiální roviny. Zatím „jen“ podpisem „dopisu o porozumění“, nebo chcete-li „Letter of Intent“ mezi ČR a Německem. Vyjádřil v něm záměr připravit podřízení v podstatě celé bojeschopné části AČR německému velení. AČR tak bude připravena, aby mohla na rozkaz nejvyššího německého vedení osedlat vzpurné Pandury, požádat Švédsko o povolení vyletět do zahraničí s pronajatými Gripeny, vyjet ze skladu se všemi šesti bojeschopnými tanky a neprodleně vyrazit „na Rusa“. Bez ohledu na mínění vlády ČR nebo nějakých obtížných „Die Tschechen“.

Ministr kultury Herman zase považuje sudetské Němce za skvělé a milé spoluobčany. To si mysleli čeští politici ještě v roce 1935 také. Při mobilizaci v roce 1938 už zřejmě ne. Sudetští Němci, ač občané ČR, nedostali až na výjimky povolávací rozkazy. Moudré, byť nakonec zbytečné rozhodnutí.

Nacistická okupace zbytku ČSR a oddělení Slovenska jsou nejen pro nás, ale pro všechny evropské národy obrovskou historickou zkušeností. Zkušeností, která jednoznačně prokázala, že existence samostatného českého státu bez dobře zajištěných přirozených historických hranic je v podstatě vyloučená. Postupná likvidace české armády, její převedení do podřízenosti promigrantsky naladěného německého velení, navíc za souběžně probíhajících snah o odzbrojení českých občanů v tomto kontextu budí dojem, že se určité síly v Evropě a v ČR nepoučily, a chtějí opakovat stejné chyby znovu. Opět na náš účet, ale tentokrát pravděpodobně s mnohem horšími následky.

Soužití, nebo boj o přežití?

Významným odkazem 15. března 1939 pro současnost je také zkušenost, že soužití dvou národů, z nichž jeden odmítá integraci, nemůže skončit jinak než katastrofou. I přes téměř shodné kulturní kořeny nakonec nešlo o nějaké národní sebeurčení, ale o tvrdý existenční boj „kdo z koho“, bez šance na kompromis. Evropané nemohou s muslimy z Blízkého východu a Afriky nikdy najít společnou řeč. Situace v Evropě, do níž se hrnou milióny lidí ze zemí s naprosto odlišnými kulturami, nutně skončí katastrofou kontinentálního rozměru. Jediná možnost, jak tomu zabránit, je okamžitě zastavit příliv migrantů a ty, co už v Evropě jsou, co nejdříve odsunout zpět do zemí, odkud do Evropy vyrazili.

Nedělejme si iluze o evropských muslimských komunitách, byť žijících v evropských zemích už po několik generací. Stejně jako kdysi Adolf Hitler měl své skryté plány s českým národem, mají i ony své plány s původními obyvateli a „spoluobčany“. A tají se jimi stále méně. I v Čechách pan Alrawi otevřeně a bezostyšně požaduje v médiích zavedení práva šaría jako „paralelního“ právního řádu „jen pro muslimy“, buduje za peníze od zahraničních sponzorů muslimské mešity a modlitebny a snaží se prosadit přijímání muslimů do řad ozbrojených sil a bezpečnostních sborů. Bez jakékoliv odezvy ze strany státních orgánů, ačkoliv některé jeho kroky bezprostředně porušují Ústavu ČR. A vznikají nám zde i první zárodky no-go zones. V Teplicích, v Brně, ale i přímo v Praze. A státní orgány opět mlčí. Maximálně vyplácejí miliardy korun pochybným neziskovkám na „integraci migrantů“, které pak chybějí v sociálních programech pro české občany.

Katastrofa zvaná Appeasement.

15. březen 1939 znamenal definitivní krach politiky appeasementu, ústupků, které vůči Německu dlouhá léta praktikovaly Velká Británie a Francie. V poválečném období mnohé státy západní Evropy, ale i USA mnoho let ustupovaly muslimům na úkor vlastních občanů. Pod hlavičkou multikulturalismu a politické korektnosti postupně likvidovaly základy vlastní kultury a otvírali cestu postupné islamizaci svých zemí. Díky tomuto přístupu dnes vlastně už jen čekáme na den, kdy dojde v některé z evropských zemí k výbuchu násilí ze strany domácích obyvatel nebo v nich žijících muslimů, které se rozšíří do dalších států EU.

Dnes se o appeasementu často hovoří jako o výrazu naivity, krátkozrakosti či dokonce hlouposti předválečných západních politiků. To je ale pohled velmi zjednodušený. Appeasement byl výsledkem představy, že by o problémech Evropy měly rozhodovat namísto zničujících válek vzájemnou dohodou a vzájemnými kompromisy evropské velmoci (bez Ruska a USA). Tento nový evropský „koncert velmocí“ (který je promítnut do podoby dnešní EU) měl být nadřazen tradičním spojenectvím a mocenským paktům. Převládl pocit, že německé frustrace, stížnosti a požadavky byly v mnoha případech oprávněné a bez Německa nelze v Evropě o stabilitě uvažovat. 15. března 1939 však Hitler okupoval v rozporu se smlouvami jiný národ, prokázal, že jeho cíle nejsou omezené a jakákoliv pravidla a dohody západními velmocemi pro něho nic neznamenají. Potvrdil, že s ním „koncert velmocí“ možný není, že mu jde pouze o jednostrannou německou dominanci. 15. březen tak znamená otevřené fiasko západní politiky, konec ústupků a přímou cestu k válce.

Appeasement vůči muslimům může vést k jedinému – otevřené celoevropské válce mezi muslimy a původním obyvatelstvem evropských zemí. Stejně jako v roce 1939 za jeho uplatňováním stojí Francie, Británie, Itálie a na rozdíl od první poloviny 20. století i USA. Zrovna tak je vysoce rizikový i appeasement vůči „novému“ Německu. Zásadní podíl na rozpadu Jugoslávie a následné občanské válce v této zemi, faktická likvidace řecké ekonomiky, stále tvrdší postup vůči východoevropským zemím, prosazování evropské armády jako „konkurence“ NATO, pošlapání dublinských dohod a tím i zpochybnění schengenského prostoru, koketování s možností získat jaderné zbraně – to všechno jsou konkrétní projevy jeho „nové evropské politiky“. Spoléhá na svou ekonomickou sílu a snaží se ovládnout Evropskou unii. Je pravděpodobné, že stojí i za „odzbrojovacím“ usnesením Evropské komise. Ozbrojené obyvatelstvo evropských zemí nemusí být překážkou pouze pro jejich islamizaci.

Jako Češi bychom si z výročí 15. března měli odnést ještě jedno poučení. Kdyby byl Hitler normální politik a po 15. březnu 1939 hrál „podle pravidel“, Mnichov a Protektorát by byly nezvratné a osud našeho státu by byl zřejmě „v zájmu Evropy“ trvale zpečetěn. Unikli jsme tomu pouze náhodou, díky tomu, že Hitler vehnal svět do války, kterou katastrofálně prohrál. Nezapomínejme na to.

Celý příspěvek Jaroslava Štefce z Facebooku: 

Opravdu mě potěšilo vidět demonstraci slušných lidí. Na Václaváku se sprostě neřvalo, nenadávalo, nevlály tam ani ukrajinské, ani tibetské vlajky. Přišli jsme a v klidu vyjádřili svůj nesouhlas se snahami evropských byrokratů i českých politiků nás připravit o demokratické právo vlastnit zbraň a použít ji k obraně života a majetku sebe, svých blízkých nebo i nám neznámých lidí v případě, že se neozbrojení ocitnou v ohrožení života.

Míra bagatelizace této akce na mainstreamových médiích přesahuje ve všech směrech základní etické meze novinářské práce. My účastníci jsme líčeni tu jako "myslivci", tu jako "milovníci střelby z automatických zbraní", kteří se tu sešli jen proto, aby vyjádřili svůj nepochopitelný nesouhlas s něčím, co jejich zvrhlou vášeň vlastně vůbec neohrožuje. Ani slovo o tom, že to, co chystá pod hlavičkou "požadavků z Bruselu" česká vláda, je nejhorší útok na demokracii a občanské svobody v ČR od roku 1989, ani slovo o paralele s 15. březnem 1939, kdy davy podvedených, naštvaných, zoufalých a bezmocných lidí sledovaly, jak po Václaváku šlapou boty německých okupantů.

Dnes jsme my, stejně podvedení, stejně naštvaní lidé vyjádřili jasně svůj postoj ke snahám českých politiků jít na ruku bruselským fašizujícím se byrokratům. Zatím ještě nejsme zoufalí. Aby se tak nestalo, nesmíme připustit, abychom jen bezmocně přihlíželi, jak si vládní strany v čele se socanem Sobotkou s námi občany dělají co chtějí. A musíme si to pamatovat, až bude čas volit.

Na rozdíl od řvoucích, pískajících a řehtačkami vybavených fanatiků s červenými kartami jsme totiž demokraté. Ti skuteční, protože víme, že demokracie byla vždy vybojována se zbraní v ruce, a nikdy nikomu nespadla z nebe. My ty zbraně máme, a nevidím nejmenší důvod, proč bychom se měli nechat někým o ně připravit. Dejme to pánům ve Strakovce jasně najevo.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: vef
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Sranda skončila, plánovali vraždit. „Vojáci“ mafiánů Běly a Mrázka přivedli Rusáky s padělanými markami. Svědci po letech promluvili

20:00 Sranda skončila, plánovali vraždit. „Vojáci“ mafiánů Běly a Mrázka přivedli Rusáky s padělanými markami. Svědci po letech promluvili

DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY ROBERTA ŠLACHTY Další veliká akce, kterou policie řešila na začátku dev…