„Finanční krize v roce 2008 začala kvůli problémům amerického trhu s nesplacenými hypotékami a způsobila dluhovou krizi v Evropě. Některé státy na evropském kontinentu nebyly schopny splácet své dluhopisy, což vážně ohrožovalo evropský bankovní systém. Hovořilo se o nutnosti provést konkrétní státní zásahy, ale nedošlo ke shodě nad tím, čeho by se přesně měly týkat. Obecně řečeno lze říci, že se objevily dvě interpretace celého příběhu," píše Friedman.
„Podle německé verze, jež byla později přijata celou Evropou, byla dluhová krize důsledkem nezodpovědné sociální politiky v Řecku. V rámci těchto sociálních opatření byl stanoven předčasný odchod do důchodu u státních zaměstnanců, nadstandardní podpora v nezaměstnanosti atd. Politici si podle této verze kupovali hlasy voličů skrze velkorysé sociální programy a země nebyla schopná vybírat daně a provádět reformy. Krize, která ohrožovala bankovní systém, měla tedy své kořeny v nezodpovědnosti dlužníků,“ nastínil Friedman.
Ze dnešního pohledu se však podle Friedmana zdá důvěryhodnější verze, kterou jsme prý tehdy příliš neslyšeli. Podle této verze je zřejmé, že krize je důsledkem nezodpovědnosti na straně Německa. „Čtvrtá největší ekonomika světa vyváží ekvivalent odpovídající asi 50 % HDP. Němečtí spotřebitelé totiž nejsou schopni zkonzumovat nadměrnou průmyslovou výrobu své země,“ míní Friedman. Výsledkem dle jeho názoru je, že Německo přežívá na mohutné exportní vlně. „Aby se i nadále tato vlna udržela ve stávající podobě, tak Německo prostě potřebuje Evropskou unii s její zónou volného obchodu, eurem a bruselskými předpisy. Německé banky poskytly půjčky zemím typu Řecko, aby mohl jejich export i nadále růst. Němci přitom věděli od začátku, že tyto nemohou být splaceny,“ kritizuje Friedman.
celý text v angličtině naleznete ZDE
„V případě, že věříte německé verzi příběhu, potom je třeba uplatňovat politiku, na základě které si musejí doma Řekové udělat pořádek. To znamená i nadále nutit Řecko k úsporným opatřením. Pokud realitě odpovídá spíš druhá varianta, potom je největší problém v samotném Německu. To si musí nechat zajít chuť na současný objem exportu a přikročit ke změnám pravidel evropského obchodu, oceňování eura a regulací a přizpůsobit se nové situaci. V praxi tím je třeba rozumět omezení exportu směřujícího do zóny volného obchodu, kdy není průmysl těchto států schopen čelit tomu německému,“ navrhuje Friedman.
Mainstreamové politické strany dle Friedmana podporovaly EU a její politiku, přičemž byly v každém volebním období znovu zvoleny. V roce 2015 je však situace jiná a stále větší sílu získávají politická hnutí, jež politiku EU naopak kritizují. „Většina z nich se pohybuje na pravé straně politického spektra. Vedle svých výtek na adresu hospodaření chtějí znovu získat kontrolu nad svými hranicemi a omezit přistěhovalectví. Vedle spíš pravicových euroskeptických stran se však již objevily i jejich levicové varianty. Ve Španělsku je to Podemos a v Řecku Syriza. Ať už se ovšem profilují tyto strany jako levice či pravice, svojí existencí ohrožují tradiční evropské strany, které stojí za úspornými opatřeními prosazovanými Německem,“ podotýká Friedman.
„Problém tedy není v euru. V prvé řadě je třeba se zabývat reálným dopadem strukturovaných i nestrukturovaných neschopností v rámci evropského bankovního systému. Dále je třeba také řešit otázku, jaké kroky bude podnikat Evropská centrální banka, jež se angažuje při ochraně Německa před splácením dluhů jiných zemí. Klíčová bude rovněž budoucnost zóny volného obchodu. Mít otevřené hranice bylo optimální v době prosperity. Obavy z islámského terorismu či strach Italů soupeřících o nízký počet pracovních míst s Bulhary možná způsobí, že trvale otevřené hranice vezmou brzy zasvé,“ předpovídá Friedman.
Friedman míní, že pro německou ekonomiku, která je vzhledem k podílu exportu závislá na zóně volného obchodu, by ztráta eura znamenala ztrátu nástroje potřebného k řízení obchodu v eurozóně i mimo ni. „Z mého pohledu už neexistují argumenty pro pokračování v přísných úsporách. Evropská centrální banka úsporný režim ostatně ukončila minulý týden a vítězství Syrizy v Řecku způsobilo na evropské politické scéně doslova zemětřesení. Pokud dojde v nejbližších měsících k bankrotům evropských zemí, potom se bude řešit i otázka budoucnosti eura. Mnohem závažnějším problémem však je volný obchod. Na tom je evropský koncept založen a čím méně se jeví jako reálná německá verze vysvětlující příčiny dluhové krize, tím více se volný obchod bude řešit.“ tvrdí Friedman.
V současné Evropě podle Friedmana rezonují tři hlavní snahy: „První z nich je přání kontrolovat své hranice. Navenek kvůli hrozbě islámského terorismu, ale v reálu jde o to, aby se omezila veškerá pracovní síla, včetně té muslimské. Druhou snahou je posilování národních států konáním Evropské centrální banky, jejíž program realizují národní banky, protože ty mohou nakupovat státní dluhy svých zemí. A konečně třetí snahou je udržet politickou základnu Evropy, která se pozvolna rozpadá,“ poukazuje Friedman.
„Otázkou tedy již není, jestli si dokáže Evropa zachovat svoji současnou podobu. Jde jen o to, jakým způsobem se stávající systém změní. Za přemýšlení stojí i skutečnost, jestli se Evropa, neschopná držet si jednotu, navrátí k nacionalismu se všemi jeho možnými důsledky. Ještě před několika málo lety byly pouhé úvahy o možné válce v Evropě považovány za nesmyslné. Konflikt na Ukrajině nám však znovu připomíná Jugoslávii. Přesvědčení Evropanů, že tyto události jsou již dávno za námi, jsou na místě. Ale v době, kdy se rozpadají evropské instituce, není zdaleka předčasné se ptát, co přijde potom. Historie málokdy nabízí odpovědi, které očekáváte. A už vůbec ne odpovědi, ve které byste si přáteli slyšet,“ uzavírá Friedman.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
