Armádní mafie na obraně: Přečtěte si, jak celá věc dopadla

Připomeňme si ještě jednou, co uvedla novopečená ministryně Parkanová, když po necelých dvou měsících ve funkci celou kauzu bombasticky prezentovala novinářům. Ministryně tehdy připustila, že při vyšetřování kauzy pomáhali i vojenští policisté. Když však byla tázána na roli vojenského zpravodajství, odpověděla: „To nebudu komentovat.“

Tehdejší mluvčí protikorupční policie, která na tiskovce seděla spolu s ministryní, pak slíbila, že prověřování nepochybně dospěje k dalším závěrům. Co je tímto myšleno, se ukázalo v následujících měsících, když policejní orgány vtrhly do několika firem, zabavily počítače a mnoho dokumentů a na podzim roku 2007 začaly být stíhány konkrétní osoby.

Není bez zajímavosti, že ačkoliv vyšetřovatelé měli k dispozici množství dokumentů z razií ve firmách, základem pro zahájení vyšetřování nebyly u řady obviněných tyto dokumenty, ale odposlechy, pořízené orgánem, který by člověk nečekal. Autorem odposlechů bylo Vojenské obranné zpravodajství, jehož úkolem bylo primárně odhalování cizích rozvědných služeb na našem území.

Již v minulém textu ParlamentníListy.cz uvedly, že vojenská kontrarozvědka se o kauzu zajímala již dva roky před tím, než věc dostal policejní útvar odhalování korupce (dnes tolik známý ÚOKFK), kterému od začátku příslušela. Zásadní tiskovka ministryně Parkanové se pak odehrála ještě téměř o další rok později.

Hlavně potrestat zločince, psal žalobce na Ústavní soud

O tom, jak do celé kauzy „korupce na obraně“ vojenské obranné zpravodajství zasahovalo, je k dispozici velmi poučné čtení v nálezu Ústavního soudu, na který se obrátila jedna ze stíhaných. Ta si stěžovala, že proti ní bylo v roce 2007 zahájeno trestní stíhání na základě odposlechů, provedených Vojenským obranným zpravodajstvím v roce 2005.

Ústavní soud mimoto zjistil, že v případě stěžovatelky Vojenské obranné zpravodajství vůbec nepožádalo o povolení soudu k užití jakékoliv zpravodajské techniky. Veškeré odposlechy byly tedy získány v rozporu se zákonem, který odposlouchávání coby intenzivní zásah do soukromí striktně váže na rozhodnutí soudu.

Přesto když Vojenské obranné zpravodajství obdrželo žádost vyšetřovatelů o poskytnutí odposlechů, jeho ředitel jim vyhověl. Informoval však, že se nejedná o doslovné přepisy, ale o záznam, který již byl zpracován pro potřeby kontrarozvědky. Detektivové z ÚOKFK za dozoru státního zástupce Barnabáše Lišky však tento materiál, o němž navíc věděli, že může být zkreslený, bez obav použili jako důkaz pro zahájení trestního stíhání.

Odposlechy ale nebyly v usnesení o zahájení trestního stíhání konkretizovány. Jednalo se přitom o stěžejní podklady rozhodnutí, neboť sami policisté i státní zástupci následně na dotaz Ústavního soudu přiznali, že bez těchto důkazů by neměli „nabito“ a vyšetřování by nemohli zahájit.

Všechny ve věci činné orgány si mimo to stály za tím, že na použití odposlechů z vojenského zpravodajství není nic špatného. Argumentovaly především zásadou z trestního řádu, že jako důkaz může sloužit vše, co přispěje k objasnění věci. Vedoucí příslušného policejního orgánu rovnou přiznal, že odposlechy potřebovali proto, že další důkazy - konkrétně dokumentace o veřejných zakázkách - by na zahájení trestního stíhání nestačily.

Obdobně se při svém vysvětlení zaskvěl českobudějovický státní zástupce Barnabáš Liška, který Ústavnímu soudu na rovinu napsal, že veřejný zájem na potrestání trestných činů by měl převážit nad zájmem na ochraně základních práv a svobod. Uváděné důvody proti použití odposlechů označil za „formalistní“ a zdůraznil, že stěžovatelka je stíhána za závažné trestné činy. Pak připojil varování, že pokud tyto důkazy nebudou akceptovány, hrozí podkopání důvěry veřejnosti ve fungování státních orgánů.

Ústavní soud v daném případě rozhodl o nezákonnosti důkazů a přikázal vyškrtnutí odposlechů z důkazního materiálu a jejich okamžité zrušení. Je třeba doplnit, že tato konkrétní stěžovatelka nakonec na lavici obžalovaných nestanula. Přesto však tato epizoda ukazuje, jakým způsobem uvažují lidé, vystupující v této kauze na straně státu.

Rizika obžaloby, stojící pouze na odposleších, ukazuje i jedna pozoruhodná historka. Vedle 52 osob, které stanuly před soudem, měla být obžalována ještě jedna osoba, nejspíš nemající s kauzou nic společného. Měla však tu smůlu, že se špatně jmenovala, takže ji vyšetřovací orgány (už na základě řádného povolení soudu) také odposlouchávaly. „Šlo zřejmě o shodu jmen. Nechali jsme udělat hlasovou expertizu v kriminologickém ústavu a zřejmě to skutečně nebyla ta pravá osoba,“ připustil později i žalobce Liška.

Počty pana žalobce Lišky

Nebyla to zdaleka jediná komplikace, která se pro vyšetřovatele v případě objevila. Když v roce 2010 Ústavní soud výrazně zpřísnil pravidla pro provádění prohlídek v nebytových prostorách, ke kterým do té doby postačoval souhlas dozorujícího státního zástupce, znamenalo to další komplikaci, na kterou vyšetřovatelé reagovali velmi razantními odsudky v médiích.

Nález Ústavního soudu, snažící se (na základě úplně jiné kauzy) korigovat možnost státních orgánů vstupovat do firem a dalších nebytových prostor, byl prezentován jako bezmála záměrná pomoc „armádním mafiánům“. V tomto směru vynikal text „Soud otevřel cestu k osvobození armádní mafie“ na serveru Aktuálně.cz, sepsaný přímo tehdejší šéfredaktorkou Sabinou Slonkovou.

„Prostě budou chybět důkazy, a to podstatnou měrou. Vůbec to nedovedu domyslet,“ čílil se tehdy v textu státní zástupce Liška. Jeden z kriminalistů, kteří na případu pracovali, se rozhořčil ještě více: „Je to čistý podraz. Taková věc už vám vezme zbytky motivace, kterou v téhle práci ještě máte.“ Autorka textu k tomu poznamenala, že případ měl být ukázkou, jak vážně stát myslí boj s korupcí, a nyní hrozí, že se tak nestane.

V průběhu celé kauzy byl vytvářen dojem, že se jedná o velmi rozsáhlé a sofistikované spolčení. „Kdekoli jsme zaryli, tam jsme něco našli,“ vykládal například opakovaně do novin státní zástupce Liška. Dojem posilovaly například historky o tom, kterak jeden z obžalovaných používal pět mobilních telefonů, každý pro jiný účel.

Za hlavní tvůrce celého zločinného spolčení žalobce Liška vždy prohlašoval Václava Regnera, ředitele sekce správy majetku na Ministerstvu obrany za ministrování Karla Kühnla. Za podnikatelský sektor měl být nejvýznamnějším členem chobotnice Václav Krajíček, jednatel pražské společnosti COM-TIP, která se již od devadesátých let zabývá výstavbou a provozem tepelných zařízení.

Mimo to žalobce Liška ujišťoval, že by určitě dokázal odhalit ještě další škody, napáchané tímto zločinným spolčením. V kontrastu s těmito kategorickými soudy však žalobci nikdy nedokázali zjistit, jak zločinné spolčení vzniklo, a dokonce ani nedokázalo vyčíslit škodu, jakou mělo státu napáchat. Státní zástupce Liška připustil, že celkovou škodu vyčíslit nedokázal, ale spíše odhadoval.

„Dá se však odhadovat z toho, že účastníci měli mezi sebou rámcovou dohodu o provizi ve výši 3 %, která půjde příslušnému řediteli,“ vysvětloval redaktoru Lidových novin Tomáši Němečkovi své kalkulace. „V jednom případě se v odposleších podařilo zachytit přesnou výši nadhodnocení – u zakázky za 60 milionů to dělalo 18 %, tedy 11 milionů,“ vysvětloval dále, jak dospěl ke způsobené škodě.

Začaly létat tresty

Případ v roce 2012 přesto dospěl k soudu a o frašce, v jakou se proces hned první den zvrhl, jsme již psali. Stejně jako o snahách, aby proces zůstal u žalobce Lišky v Českých Budějovicích.

Proces sám v následujících měsících přinesl řadu pozoruhodných okamžiků, které překvapily i lidi obeznámené s prostředím české justice. Až do bizarních poloh případ přeneslo například vystoupení Anny Korčákové, původně zdravotní sestry, kterou si soud najal jako znalkyni z oboru ekonomika pro stanovení obvyklé ceny služeb. Na konci procesu ale státní zástupce Barnabáš Liška požaduje pro obžalované tresty u samé horní hranice trestní sazby.

„Není možné, aby se veřejné zakázky vyřizovaly tímto způsobem,“ rozčilovala se ministryně Parkanová po nástupu do funkce. Způsobům, jaké následně nastolil její tým, se ještě budeme věnovat.