Toto všechno člověka napadne, vzpomeneme-li si na osmašedesátý. Jen dva státy odmítly „bratrskou vojenskou pomoc“: Titova Jugoslávie a Ceausescovo Rumunsko. Ve Varšavské smlouvě a RVHP takoví „enfant terrible“, kterým není radno příliš důvěřovat, jak znělo občas z Kremlu. 

Bratři Češi!

Vzpomínám si, jak mne před nějakou dobou a samozřejmě koronavirem – nadšeně vítali rumunští důstojníci v jejich muzeu v Bukurešti. Když se dozvěděli, že se do objektu přijeli podívat Češi, neváhali běžet v ústrety. Jeden z nich, Mihail, mi třese mojí rukou, kterou si sám podal a  vítá  naši partičku jako návštěvníky z Bruselu. „Bratři Češi, my jsme rádi, že jsme spolu v NATO. A my, vojáci, jsme k vám nepřijeli!“ hrdě se bije v prsa, kde visí metál za metálem.

Ano, nepřijeli.  Doposud jsem nezaznamenal významnější slova díků směrem k Bukurešti. Že tenkrát zemi řídil svérázný dikátor Ceausescu, který se pak v revoluci na začátku devadesátých let znemožnil nad vše očekávání, když dal pokyn obávané tajné službě Securitate střílet do manifestujících a vraždit zezadu i vojáky, kteří odmítli zasáhnout. To tedy rozhodně nebyla „sametovka.“

Bratrská pomoc se nekonala

Ale abych se vrátil k osmašedesátému a návštěvě Bukurešti, i další vojáci, důstojníci, pracovníci vojenského muzea, byli jak se patří pyšni, že s jinými, takzvaně spolehlivějšími armádami nám nepřišli na bratrskou vojenskou pomoc.  Neměli bychom zapomínat na Jugoslávii, která rovněž nevyslala své vojáky a jíž jsme to možná malinko splatili přijetím řady lidí – uprchlíků po rozdělení federace a občanské války.