Srbsko, jehož hranice je od Prahy vzdálena necelých sedm set kilometrů, znamená pro de facto sto procent příchozích uprchlíků pouze přestupní stanici, další tranzitní zemi, přes kterou se chtějí dostat do Evropské unie. Tu vnímají jako vytoužený cíl s příslibem lepšího života mezi bohatými Evropany.

Jak ukazuje obsáhlá fotogalerie, mezi imigranty zdaleka nejsou jen mladí muži. Mezi prchajícími ze Sýrie nebo Afghánistánu je mnoho dívek a žen s dětmi, dokonce s kojenci. Jedna uprchlice prý na území Srbska i porodila. Tamní vláda v současné době řeší koordinaci a pomoc od EU. Jak se zmiňuje mnoho vládních představitelů: „My jsme tu krizi nevyvolali, my ji nemůžeme vyřešit.“ Srbský stát přitom vynakládá obrovské prostředky každý den, které navíc nemá. Země je dlouhodobě v krizi.

Lidé, kteří se do Bělehradu dostanou, žijí a odpočívají v parku před autobusovým a vlakovým nádražím po stovkách, dlouho se ale nezdrží. Pokračují dál na sever. Většina uprchlíků zatím žije venku, pod širým nebem či na krytých parkovištích. Jak ochotně sdělují místní lidé, bohatší imigranti přespávají v hotelech. Do Srbska v naprosté většině putují z Makedonie, a to autobusy, vlaky, pěšky i jinak. Údajně také makedonští vesničané pohotově využívají situace a draze jim prodávají stará jízdní kola.

Stovky lidí, kteří čekají na další cestu v parku před bělehradským nádražím, většinou tvoří skupinky po deseti či dvaceti lidech. Vyjma malých dětí mají snad všichni mobilní telefony, které vůbec nevypadají levně. Ženy perou špinavé oblečení ve fontánkách s pitnou vodou, místo šňůry na prádlo používají větve stromů, keřů, anebo zábradlí. Ti vynalézavější si už šňůry na věšení prádla obstarali. Nevypadá ani, že by nějak výrazně hladověli. Jednak jim jídlo nosí i zdejší Srbové, a také si ho evidentně sami kupují. Některé z dětí si šly v parných dnech například i do stánku pro nanuk.