Dostane vás do basy společný prokurátor Evropské unie? Václav Klaus st. to říkal. Stačí nahlédnout do platné smlouvy EU

11.06.2018 13:42

Od roku 2013 probíhá za mediálního ticha jednání o zřízení federálního prokurátora EU a zárodku evropského federálního trestního zákoníku. Legislativní návrhy se oficiálně jmenují: návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce a návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. V praxi se naplňuje to, před čím varoval bývalý prezident Václav Klaus při schvalování Lisabonské smlouvy. Schválení těchto dvou předpisů by minimálně v případě ČR znamenalo nutnost novelizovat Ústavu.

Dostane vás do basy společný prokurátor Evropské unie? Václav Klaus st. to říkal. Stačí nahlédnout do platné smlouvy EU
Foto: Hans Štembera
Popisek: Na pražském Klárově se sešli příznivci i odpůrci prezidenta Miloše Zemana

„Evropská komise však navrhuje, aby přímo aplikovatelné nařízení vstoupilo v platnost dvacet dnů po vyhlášení v Úředním věstníku EU. V tak šibeniční lhůtě změnu nemůže projednat ani jedna z obou parlamentních komor,“ upozorňuje ekonom a publicista Martin Kunštek. Evropská unie získala právní subjektivitu a začíná se chovat, jako by peníze, které jí do rozpočtu EU pošlou členské státy, byly jejím majetkem, a ne zdroji, které jí členské státy svěřily do správy. 

Anketa

Vnímáte Václava Klause staršího jako zajímavou osobnost?

84%
16%
hlasovalo: 9299 lidí

V roce 2009 při schvalování Lisabonské smlouvy tento tlustý dokument málokdo četl. Nečetla jej ani většina poslanců a senátorů, kteří o něm hlasovali. Jeden z mála vytrvalců, který si 287stránkový fascikl důkladně prostudoval, byl tehdejší prezident Václav Klaus (ODS). Zřejmě jako jediný si všiml, že smlouva umožňuje založení nových „federálních institucí“, jejichž fungování může být v rozporu s Ústavou ČR. Jeho žádost k Ústavnímu soudu, aby posoudil slučitelnost Lisabonské smlouvy s naší Ústavou, byla z mnoha stran označována za obstrukci. Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že smlouvu, která pozměňuje Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropské unie, lze ratifikovat, aniž by bylo nutné měnit českou Ústavu. Václav Klaus tedy ustoupil a Lisabonskou smlouvu podepsal. Neodpustil si při tom varování, že tato smlouva prolamuje dosavadní dělbu moci mezi členskými státy a Unií a že jde o krok, který má umožnit federalizaci Evropy a získání převahy evropských orgánů na členskými státy. Tehdy jeho varování většina lidí brala jako „folklór“. Během let se však ukázalo, že varování tehdejšího prezidenta nebyla planým strašením. Václav Klaus starší varoval především před vytvořením „federálních“ migračních a azylových zákonů. O důvodnosti jeho obav jsme se v posledních letech mohli přesvědčit bohatě. Varoval však i před vytvořením nových federálních orgánů, které by mohlo způsobit potlačení národní suverenity členských zemí.

Fotogalerie: - Vlajka EU v plamenech

Akce válečného veterána Martina Zapletala před Pra...
Akce válečného veterána Martina Zapletala před Pra...
Akce válečného veterána Martina Zapletala před Pra...
Akce válečného veterána Martina Zapletala před Pra...
Akce válečného veterána Martina Zapletala před Pra...
Akce válečného veterána Martina Zapletala před Pra...

Od koordinace k přímé výkonné moci

EU si již v minulosti založila orgány na podporu policejní a justiční spolupráce. V roce 1999 byl zřízen Evropský policejní úřad (Europol). Sídlí v holandském Haagu. Jeho posláním je pomoc národním policiím a četnictvům ve formě výměny informací. Na základě údajů o trestné činnosti od národních policejních orgánů provádí analýzy velkých dat, jejichž výsledky pomáhají národním orgánům v boji proti zločinnosti. Při realizaci velkých policejních akcí napříč EU funguje jako koordinátor a „styčný uzel“.

V roce 2001 byl zřízen i orgán, v jehož rámci spolupracují na evropské úrovni národní trestní soudy a státní zástupci nebo prokurátoři. Oficiálně se jmenuje Evropská jednotka pro justiční spolupráci. Odborné veřejnosti je znám pod zkratkou Eurojust. Jeho úkolem je koordinace trestních řízení, pokud v rámci jednoho případu probíhají ve dvou nebo více členských státech současně. Jeho hlavní funkcí je rovněž výměna informací a zrychlování spolupráce národních orgánů. Protože je vnitrostátní právo členských států velmi odlišné a primární právo i po Lisabonské smlouvě uznává zásadu národní judikatury, tak zapojeným národním orgánům činným v trestním řízení pomáhá i analytickou spoluprací. V případě kompetenčních sporů mezi zapojenými orgány různých zemí pomáhá situaci vyřešit radou tak, aby spor nezpůsobil zmaření trestního stíhání. Z podnětu Eurojustu byly vypracovány a schváleny společné evropské nástroje, které jsou po vydání v jednom členském státě platné a použitelné ve všech členských státech. Nejznámější z nich je evropský zatykač a pak evropský příkaz k zajištění a konfiskaci majetku.

V obou případech evropské orgány působí jako koordinační jednotky. Ve vztahu k národním orgánům činným v trestním řízení mají roli pomocníka. Nikoli nařízeného nebo nadřazeného orgánu. Do tohoto systému umožnila udělat průlom právě Lisabonská smlouva. V novém znění článku 86 je evropským orgánům přiznáno právo zřídit federálního prokurátora. Článek 86 odst. 1 stanoví:

„Pro boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie může Rada zvláštním legislativním postupem formou nařízení vytvořit z Eurojustu Úřad evropského veřejného žalobce. Rada rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.“

Pro případ, pokud by se nepodařilo dosáhnout shody všech členských států na zřízení evropského žalobce. Smlouva umožňuje devíti a více státům zřídit evropského žalobce ve formě posílené spolupráce. Jeho pravomoci by byly účinné pouze u zemí, které se do posílené spolupráce zapojí.

Článek 86 Smlouvy o fungování EU v odst. 2 stanoví:

„Úřad evropského veřejného žalobce je, případně ve spojení s Europolem, příslušný k vyšetřování a stíhání pachatelů a spolupachatelů trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie a jejich předvedení před soud. Před příslušnými soudy členských států vykonává v souvislosti s těmito trestnými činy úlohu veřejného žalobce.“

To už je faktické předání výkonné moci v některých případech trestních stíhání na evropskou úroveň. Jde o vznik na národních orgánech nezávislého evropského orgánu činného v trestním řízení. Podle článku 86 odstavce 1 by evropský prokurátor mohl mít pravomoci v případě trestných činů poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy EU. Tedy různé dotační podvody na fondy EU a různé formy krácení cla nebo jiných podobných dávek, které jsou příjmem rozpočtu EU. Přímo ve smlouvě ani v dosavadním návrhu nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce není detailně řešena situace, pokud by odvody do evropské poklady krátil rovnou členský stát. Jestli by za to mohl být stíhán jeho ministr financí nebo všichni členové parlamentní komory, která schvaluje státní rozpočet, z něhož jsou odvody placeny.

V článku 86 odst. 4 je však stanoveno, že Rada a Evropský parlament mohou následně rozšířit výčet trestných činů, jejichž stíhání bude v pravomoci evropského žalobce. Takže klidně touto cestou může přijít i na ministry a poslance, pokud by tuto pravomoc Bruselu odhlasovali.

Průlom do Ústavy

V Evropě existují dva základní modely dělby moci v rámci trestního řízení. U nás stejně jako např. v Rakousku nebo v Německu státní zástupce dohlíží na dodržování zákona při vyšetřování ve fázích před sdělením obvinění konkrétnímu pachateli i po něm. K některým úkonům, jako jsou odposlechy nebo domovní prohlídky, policejní orgány musí žádat prostřednictvím státního zástupce soud o vydání příkazu  nebo povolení k jejich provedení. Současně však stejný státní zástupce provádí obžalobu i u soudu. 

Ve Francii nebo v Itálii je dohledem nad zákonností probíhajícího vyšetřování pověřen vyšetřující soudce. Tato osoba není součástí prokuratury a je řádným soudcem zařazeným k místně příslušném soudu. Během vyšetřování se policisté nebo četníci zodpovídají ze své práce na konkrétním případu. Vyšetřující soudce je zároveň oprávněn nařizovat odposlechy nebo domovní prohlídky. O podání obžaloby však nerozhoduje. V okamžiku uzavření policejního vyšetřování s návrhem na obžalobu věc přebírá prokurátor. Ten případ posoudí a buď nazná, že důkazy jsou dostatečné k postavení obžalovaného před soud, a v takovém případě podá obžalobu. Nebo věc vrátí policistům k  doplnění. Před soudem obžalobu zastupuje prokurátor.

Stejně jako v českém modelu, ani ve francouzském nesmí obžalovaného soudit soudce, který nařizoval úkony jako odposlechy nebo domovní prohlídky v průběhu vyšetřování.

V jednotlivých nuancích se samozřejmě postupy v trestním řízení liší stát od státu. Rozdíly mohou být velmi významné. Některé skandinávské státy třeba nemají ústavní soud, k němuž se u nás může obviněný nebo obžalovaný, či dokonce odsouzený dovolat.

Dělba moci v rámci trestního řízení je stanovena ve všech státech jednak v procesním právu. V našem případě v trestním řádu. Nejdůležitější rysy a pojistky proti zneužití moci jsou však stanoveny v Ústavě a Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Úprava je samozřejmě v každém státě jiná, což je dáno historickou tradicí.

Postavení našeho státního zastupitelství je definováno v čl. 80 Ústavy. V něm je v odstavci 1 stanoveno:

„Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.“

Podle článku 80 odstavce 2: „stanoví postavení a působnost státního zastupitelství  zákon“.

Ústava tedy jasně říká, že postavení a pravomoci státního zastupitelství stanoví zákon. Nikoli nařízení ani směrnice EU. Takovou možnost naše Ústava nepřipouští. Nepřipouští ani možnost, aby kdokoli jiný než český státní zástupce prováděl před soudem veřejnou obžalobu. V Ústavě není připuštěna žádná možnost tuto pravomoc delegovat na nějaký jiný – třeba evropský – orgán.

Při posuzování slučitelnosti Lisabonské smlouvy s Ústavou ČR náš Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouvu lze ratifikovat bez toho, že by před tím musela být provedena novela Ústavy. Ve svém nálezu však uvedl, že předmětem jeho posuzování v té tobě nebyl konkrétní návrh podoby mimo jiné evropského prokurátora. Návrh v té době ještě neexistoval, takže se k němu Ústavní soud nemohl vyjádřit. Vyhradil si pro tyto případy pravomoc samostatně přezkoumat z hlediska slučitelnosti s českou Ústavou případné návrhy na zřízení nových institucí včetně jejich pravomocí. I když se o návrhu na zřízení evropského prokurátora jedná již 6 let, tak Ministerstvo spravedlnosti, vláda ani žádný z parlamentních výborů pro evropské záležitosti tuto věc k posouzení Ústavnímu soudu nedal. Což je chyba, kterou by někdo z oprávněných měl napravit. Oprávnění jsou k tomu kromě členů vlády i poslanci, senátoři či prezident republiky.

Ministr spravedlnosti stejně jak předseda vlády by měli mít jasno v tom, jestli mohou nařízení EU o zřízení evropského žalobce schválit bez toho, že by Parlament předtím provedl novelu Ústavy. Podle návrhu Komise by nařízení v případě schválení mělo vstoupit v účinnost pouhých 20 dnů po vyhlášení v Úředním věstníku EU. Což je evropská obdoba naší Sbírky zákonů. Během tak krátké lhůty totiž novelu Ústavy nelze stihnout. Nestihla by se projednat ani v jedné parlamentní komoře. A rozhodnout o tom, jestli u nás může evropský prokurátor působit bez novely Ústavy, může dát pouze Ústavní soud. Jeho stanovisko by před hlasováním v Radě měl znát nejen zástupce vlády, ale mělo by být k dipozici i našim europoslancům. Aby mohli odpovědně a kvalifikovaně hlasovat.

Co má být úřad evropského prokurátora?

Podle návrhu nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, má být evropská prokuratura tvořena dvěma částmi. V čele úřadu má být Evropský veřejný žalobce. Podle článku 8 odstavce 1 má „Evropského veřejného žalobce jmenovat Rada se souhlasem Evropského parlamentu na dobu osmi let a toto období nelze prodloužit.“ Rada má podle návrhu rozhodnout prostou většinou. Nikoli jednomyslně nebo kvalifikovanou většinou, kterou představuje 55 % všech členských států států, které však obsahují více než 65 % obyvatelstva EU.

Stejně má být volen i zástupce veřejného žalobce; spolu se zaměstnanci úřadu mají tvořit ústřední část.

Kromě nich má být každé členské zemi z řad prokurátorů nebo státních zástupců jmenováno několik pověřených evropských žalobců. Podle návrhu nařízení musí být nejméně 3. Pověřené žalobce jmenuje Evropský veřejný žalobce na návrh členského státu. Má vybírat ve výběrovém řízení. Na každé místo musí být nejméně 3 uchazeči. 

Jejich funkční období má být pětileté. S možností opakovaní. Podle článku 10 odstavce 3 návrhu nařízení je z funkce může odvolat pouze Evropský veřejný žalobce. A to jak v případě ztráty způsobilosti k výkonu funkce. Tak i v případě závažného pochybení. 

Pověření evropští žalobci mohou během doby, kdy před soudem nezastupují EU, vykonávat práci běžného vnitrostátního žalobce. Když jim však bude přidělen evropský případ, tak se stávají v rámci příslušné causy zástupci EU. Úkolovat je nebude moci v rámci případu jejich domácí nadřízený. Ať již jde o vedoucího státního zástupce příslušného státního zastupitelství, kam jsou zařazeni. A dokonce ani nadřízené státní zastupitelství, které vykonává dozorové a odvolací funkce. V rámci případu se budou zodpovídat pouze Úřadu evropského veřejného žalobce. Případy odvolání k vyšší instanci, které náš trestní řád připouští, návrh nařízení v tuto chvíli přesně neřeší. Což může během trestního stíhání působit řadu problémů. V tomto případě je návrh nařízení v rozporu s naším platným trestním řádem. 

Podle článku 11 odstavce 3 návrhu nařízení se „vyšetřování a stíhání vedená Úřadem evropského veřejného žalobce řídí tímto nařízením. Vnitrostátní právní předpisy se použijí v rozsahu, ve kterém není daná věc upravena tímto nařízením. Příslušným vnitrostátním právem je právo členského státu, ve kterém je vyšetřování nebo stíhání vedeno. Pokud se věc řídí vnitrostátními právními předpisy a tímto nařízením, má přednost toto nařízení“. Náš trestní řád v sobě má zakotveny instituty odvolání proti rozhodnutí státního zástupce. O odvolání rozhoduje nařízené státní zastupitelství. Je-li vyšetřování vedeno okresním státním zástupcem, rozhoduje o odvolání krajské státní zastupitelství. V návrhu nařízení však problematika odvolání proti rozhodnutí pověřeného ani evropského veřejného žalobce není vyřešena. Podle článku 32 odstavce 5 návrhu nařízení „mají podezřelé a obviněné osoby veškerá procesní práva, která jim jsou k dispozici podle platných vnitrostátních právních předpisů“. Tím vzniká neřešitelný problém. Obviněný nebo obžalovaný má podle našeho trestního řádu právo se odvolat proti rozhodnutí žalobce. V případě stíhání vedeném evropským žalobcem se však nebude mít ke komu odvolat.

Zásadní průlom do naší Ústavy však může potenciálně představovat možnost vedení vyšetřování a provádění obžaloby nikoli pověřeným veřejným žalobcem, ale přímo Evropským veřejným žalobcem nebo jeho zástupcem. 

Podle článku 6 odstavce 4 návrhu nařízení mají být „vyšetřování a stíhání vedená Úřadem evropského veřejného žalobce prováděna prostřednictvím evropských pověřených žalobců pod vedením a dohledem evropského veřejného žalobce“. Stejné ustanovení však v druhé větě připouští i možnost vedení žaloby přímo z centra. Evropskému žalobci je dáno zmocnění, podle něhož: „Je-li to v zájmu vyšetřování nebo stíhání považováno za nutné, může evropský veřejný žalobce vykonávat svou pravomoc i přímo v souladu s čl. 18 odst. 5.“ V něm je konkrétně stanoveno:

„Evropský veřejný žalobce může předat případ jinému evropskému pověřenému žalobci nebo sám vyšetřování vést, pokud se to jeví jako nezbytné v zájmu účinnosti vyšetřování či stíhání s ohledem na jedno nebo více následujících kritérií:

a) závažnost trestného činu;

b) konkrétní okolnosti související s postavením údajného pachatele;

c) konkrétní okolnosti související s přeshraničním rozměrem vyšetřování;

d) nedostupnost vnitrostátních orgánů pověřených vyšetřováním; nebo

e) žádost příslušných orgánů dotčeného členského státu.“

Podle článku 27 odstavce 1 návrhu nařízení mají mít „Evropský veřejný žalobce a evropští pověření žalobci při stíhání a předkládání případu k soudu stejné pravomoci jako vnitrostátní veřejní žalobci, zejména pravomoc předkládat žalobní důvody, podílet se na dokazování a uplatňovat dostupné opravné prostředky“. To už je za hranou ustanovení čl. 80 naší Ústavy, která tyto pravomoci svěřuje výhradně našemu státnímu zastupitelství.

Podle článku 8 odstavce 1 má „Evropského veřejného žalobce jmenovat Rada se souhlasem Evropského parlamentu na dobu osmi let a toto období nelze prodloužit“. Rada má, jak již bylo řečeno, podle návrhu rozhodnout prostou většinou. Nikoli jednomyslně nebo kvalifikovanou většinou, kterou představuje 55 % všech členských států států, které však obsahují více než 65 % obyvatelstva EU.

Kdo bude řešit Čapí hnízdo?

Návrh nařízení obsahuje dlouhé pasáže týkající se nakládání s osobními údaji. Jde asi o reakci na schválení Všeobecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Některá ustanovení jsou až absurdní. Jako např. právo na výmaz údajů. To se v trestních případech nikdy nikde na světě nedělá.  Má však i řadu dalších řadu právních vad.

Podle článku 75 odstavce 2 má Úřad evropského veřejného žalobce převzít své pravomoci dnem, který stanoví Evropská komise a zveřejní jej v Úředním věstníku EU. Do té doby budou případy řešit podle článku 71 odstavce 3 národní orgány. V našem případě státní zastupitelství. To je absolutní právní brak. Není možné uprostřed řízení věc předávat z úřadu na úřad. Navíc napříč Evropou. To by vedlo ke zdržování řízení. Což je závažný zásah do práv obviněných i poškozených. Poškozenými mohou být nejen EU, ale i členské státy, které za odsouzeného musí zaplatit náhradu EU a pak ji na něm vymáhat. Navíc obvinění nebo obžalovaní mají být považováni za bezúhonné do doby, než je jim vina prokázána před soudem. Zbytečné protahovaní trestního řízení má devastační účinky jak na poškozené, tak na obviněné. Jde o druh postihu, který je v rozporu se všemi úmluvami o ochraně lidských práv. Rozdělané případy by měl dodělat ten, kdo je začal. Nový úřad by měl řešit až nové případy.

Z toho může v případě schválení návrhu nařízení vzniknout kuriózní situace. Pokud se v té době ještě bude řešit causa Čapí hnízdo, tak by stíhání českého předsedy vlády Andreje Babiše převzal evropský prokurátor. Český premiér by se tak dostal do situace extrémní vydíratelnosti ze strany EU. A tím celá naše země.

Právní vady

Že nejde o čistou právní teorii lze odvodit z ustanovení navrhovaného článku 29, který umožňuje zastavit trestní stíhání obviněného ještě před projednáním případu u soudu. Podmínkou je nahrazení škody a zaplacení paušální pokuty do unijního rozpočtu. O přijetí dohody má rozhodnout evropský veřejný žalobce. Kritéria nejsou stanovena.

Návrh v této oblasti stejně jako v řadě dalších se odkazuje na návrh Směrnice o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. Jenže v ní chybí některé pasáže, na které návrh nařízení odkazuje. A zrovna jako „na potvoru“ i podmínky pro sjednání dohody.

Směrnice má za cíl harmonizovat tresty za poškozování finančních zájmů EU. Od trestních sazeb v národních trestních zákonících až po výše pokut a úroků ve správním řízení. V současné době je ve značně zmatečném stavu, kdy si i jednotlivé její části poněkud odporují. Tyto vady však mohou být ještě během jednání o návrhu odstraněny. 

Přesun další moci do Bruselu

Je však evidentní, že návrh Směrnice o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie je pokusem o zavedení zárodku „federálního trestního zákoníku“. Navíc má být každých 5 let přezkoumán. A pokud Komise nazná, že je třeba jej doplnit o další trestné činy, tak lze očekávat další snahu o jeho rozšíření. Článek 86 odst. 4 Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy předpokládá, že působnost federálního prokurátora může být rozšířena i na všechny trestné činy s přeshraniční působností. Což nutně vyvolá další snahu o harmonizaci dost rozdílných trestních zákoníků. 

Bič na národní politiky

Téměř každý politik v EU se při své praxi setkal s dotacemi, jejich správou nebo používáním. Od starostů, obecních radních a zastupitelů přes krajské hejtmany, radní a zastupitele až po ministry a členy Parlamentu. Kdokoli z nich se může tedy stát předmětem trestního stíhání od evropského prokurátora. Už samo stíhání má na politika velmi negativní dopady. Je schopné zničit mu kariéru. I když nakonec nebude odsouzen. V případě schválení návrhu nařízení a související směrnice by Brusel měl na rebelující politiky v členských státech neuvěřitelně silný bič. Pod pohrůžkou zahájení stíhání – a tím likvidace politikovy kariéry – by je mohl vydírat, aby odhlasovali vše, co Brusel navrhne.  Z Bruselu by se stala skutečná vrchnost.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Kunštek

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Špatné, špatné, strašné. Hovořili jsme se členy TOP 09, kteří se tak bojí Kalouska, že měli před ústy ruku

14:00 Špatné, špatné, strašné. Hovořili jsme se členy TOP 09, kteří se tak bojí Kalouska, že měli před ústy ruku

TOP 09 si od Jiřího Pospíšila ve svém čele slibovala mnohé. Realita je ovšem jiná. Drtivá většina pr…