Filozof a vysokoškolský pedagog Michael Hauser publikoval text, v němž si postěžoval, že čtrnáctého července, kdy uplynulo šest set let od bitvy na Vítkově, se na památném místě nekonala žádná akce, která by ji připomínala. Nebyl tam prý jediný věnec, jediná svíčka. Může být takto vzdálená minulost vůbec inspirativní i pro přítomnost, nebo už jí náleží jen místo v učebnicích dějepisu?
Myslíte či víte, že jste prodělali covid-19?Anketa
Každá historická událost může být inspirativní, otázkou je, pro jak širokou veřejnost. Bitva na Vítkově patřila určitě k nejvýznamnějším vojenským střetům v našich středověkých dějinách. Co znamená pro dnešní obyvatele českého státu a proč ji právě letos Češi oslavovali tím či oním způsobem, je spíše úkol sociologického výzkumu.
Lze tehdejší vítězství husitů přičíst mimořádným vojevůdcovským schopnostem Jana Žižky, či jeho umění strhnout své bojovníky k mimořádné obětavosti a nasazení proti přesile, nebo ještě něčemu jinému?
Žižka určitě učinil skvělé strategické rozhodnutí hájit právě Vítkov. Bez jeho schopností a síly osobnosti by se obrana nejspíš nepodařila. Důležité bylo ale také včasné nasazení záloh, či, chcete-li, protiútoku posil, které přispěchaly z Prahy.
Polistopadový obraz husitství, tak odlišný od glorifikace za minulého režimu, dopadl i na osobnost Jana Žižky, který je mnohem více líčen v negativním světle a jeho význam oproti dřívějšku snižován. Jak by bylo správné tuto historickou postavu vnímat dnes, když bychom se oprostili od ideologie minulého i současného režimu?
Nelze říci, že polistopadový obraz husitství znamená snižování významu Jana Žižky. Už proto, že není jediný polistopadový obraz. Vidíme spíše pluralitu názorů na husitství a hodnocení jednotlivých událostí i osobností. Ozývají se jistě i hlasy kritické, někdy až příliš negativní. Vždy je správné dívat se na minulost bez předsudků a pokud možno se zbavovat starých stereotypů, které nejsou podloženy znalostí faktů a dobových pramenů. Tuto znalost ovšem nemůže mít každý, proto je úlohou historiků takovýto nezaujatý pohled na dějiny nabízet širšímu publiku. Klíčem je pochopení dobových životních hodnot a způsobů jednání. Co bylo pro naše předky žijící v husitské době důležité, co nikoli. Jakými zásadami se řídili při svém chování, při jednání s jinými lidmi. Ovlivňovalo je úplně jiné chápání smyslu života, svobody, identifikace s národním nebo lokálním společenstvím. Ovlivňovala je zcela odlišná kulturní situace.
Psali jsme:
Pouze pochopení těchto dobových kulturních a mentálních souřadnic umožňuje hodnotit objektivně skutky historických osobností. Jan Žižka byl v čele husitské revoluce posledních pět let svého více než šedesátiletého života. Mezitím prošel nějakým duševním vývojem, životními zkušenostmi, to vše ho poznamenalo. Jeho osobnost měla kladné stránky – nepochybně byl vybaven značným charismatem, dovedl lidi vést a inspirovat, byl mistrem improvizací a inovací, schopen přinejmenším ve válečnictví překonávat myšlenkové stereotypy své doby a tak dále. Musíme ale přiznat i záporné stránky – především impulzivnost a urputnost povahy, která ho dohnala i ke zbytečnému násilí a krveprolévání. Vidět historické osobnosti objektivně je znakem vyspělého národa. Každý národ potřebuje své hrdiny, ale jen nevyspělý národ potřebuje falšovat své dějiny.
Vítězem 19. ročníku soutěže Magnesia Litera, tedy knihou roku, se stalo dílo Petra Čorneje „Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka“. Na druhou stranu zazněla kritika, že bychom neměli adorovat husitství jako pokrokovou revoluci. Čím tedy bylo husitství, když ne pokrokovou revolucí?
Husitství bezesporu bylo revolucí duchovní, společenskou i revolucí ve středověkém válečnictví. Není nutné si hned spojovat pojem revoluce s marxistickým výkladem dějin. Jako každá revoluce i husitství posunulo vývoj evropské civilizace dopředu tím, že zbořilo některé společenské a mentální přehrady, nebo alespoň ukázalo možnost jejich zbourání. Pozitivním důsledkem husitství je především myšlenka náboženské tolerance a obecně „svobody svědomí“ vůbec. Lidé by za své náboženské přesvědčení neměli být pronásledováni. To byla pro středověk do té doby zcela nepřijatelná zásada.
Očerňování husitství se po roce 1989 stalo vcelku módou mezi některými novináři, publicisty i historiky, podle nichž byli husité ničiteli kulturního dědictví a vzdálili nás vyspělé západní Evropě. Co o těchto názorech soudíte?
Během husitských válek bylo mnoho kulturních hodnot skutečně zničeno. Nelze zamlčet husitské obrazoborectví a ničení kostelů či klášterů. Zároveň je třeba si uvědomit, že druhá strana se chovala podobně. Představitelé české katolické církve v 15. století označovali Zikmunda Lucemburského za téměř většího zhoubce církevních statků, než jimi byli husité. Války jsou vždy doprovázeny bezohledným násilím, husitské války určitě nebyly výjimkou. Měli bychom se snažit pochopit, čím bylo násilí v husitských válkách motivováno. Ale vyvozovat z toho, že nás husitství vzdálilo vyspělé Evropě je nepochopení a mylné tvrzení. České úsilí o duchovní a společenskou reformu naopak předstihovalo evropský vývoj. Myšlenkově byly Čechy Husovy doby na špici evropské kultury a vzdělanosti. Společenskými změnami, jež husitství urychlilo, jsme spíš doháněli evropský vývoj. Čechy sice v důsledku husitství upadly na čas do mezinárodní izolace, ale program kutnohorského náboženského míru předstihoval o několik staletí civilizační poměry v soudobé Evropě. Zabrzdilo se pouze pronikání italské renesanční kultury do střední Evropy. Na druhé straně přelom 15. a 16. století vydal některé z nejkrásnějších plodů pozdní gotiky. Tak je to v každém období vývoje kultury: něco ztratíte a něco získáte. To je úděl člověka.
Mohlo přesvědčování o bezvýznamnosti nebo přímo škodlivosti husitství po roce 1989 posloužit jako ideální mentální předpoklad k tomu přiznat, že Češi v historii ničeho kloudného nedosáhli a smířili se s druhořadým postavením českých zemí v ekonomice, kultuře a vědě?
Sotva by mohl někdo brát takové přesvědčování vážně. Názory o bezvýznamnosti či dokonce škodlivosti husitství vycházejí z neznalosti a nepochopení – nebo snad i neochoty pochopit – dějin. Pochybuji, že by mohly najít nějaké posluchače a tedy nemohly ani posloužit jakékoli mentální změně. V husitství se dělo mnohé, na co nemůžeme být dnes pyšní, ale husitství je příliš mnohostranné hnutí, abychom ho mohli jako celek nějak označit. Husitství je Jan Žižka stejně jako Petr Chelčický. Tvrdit například o Chelčickém, že je bezvýznamný nebo snad škodlivý pro vývoj české a potažmo evropské kultury, by mohl jen zcela neznalý člověk nebo někdo s vyloženě zlým úmyslem.
Mirek Topolánek
Odkaz husitství se dost nečekaně vrátil na začátku roku 2007, kdy Topolánkova vláda zahájila vyjednávání s reprezentací USA o stavbě amerického radaru v Brdech a při protestech se objevovali aktivisté v husitském odění a s pavézami, na nichž byl kalich. Je pro Čechy hlavním poselstvím husitské doby odpor proti cizí moci?
To lze stěží jednoznačně určit. Je pravdou, že v husitství hledali Češi vždy oporu ve chvílích národního nebo státního ohrožení. Klasickým příkladem je využívání husitské symboliky v době obou světových válek českým odbojem. Bývá tedy vnímáno jako zdroj národní hrdosti a síly.
Má tedy husitství symbolický potenciál nejen dnes, ale i pro budoucnost, nebo se už vyčerpal tím, co znamenalo v patnáctém či šestnáctém století, v době obrození, za první republiky, za okupace nebo v minulém režimu? A lze ho nějak vykládat třeba i ve vztahu k našemu mocnému západnímu sousedovi nebo k našemu členství v Evropské unii?
Husitství patří mezi historická období, která si vždy ponechají nějakou symboliku pro přítomnost. Je příliš spjato s naší historickou pamětí, než aby se vyčerpalo. Nejen dnešní, ale také následující generace v budoucnu se budou jistě k husitství obracet. Dávno už ale ztratilo povahu nástroje českého boje za národní sebeurčení proti Němcům. Nejsme ani v 19. století, ani v 1. republice. Český národ je zcela emancipovaný, má své politické i kulturní elity, má pevnou státní tradici. Německo dnes není hrozbou, ta přichází, jak tomu bylo od února 1948 v následujících desetiletích vždy, z Moskvy. V tomto smyslu ale husitství žádné výraznější poselství nenese, kromě obecného odporu vůči cizímu uchvatiteli. Inspiraci k němu lze ale najít i leckde jinde. Tu si vytváří každý národ ve svých dějinách. Bývalo zvykem vykládat diplomatické úsilí husitského krále Jiřího z Poděbrad za jakýsi předobraz Evropské unie. Dál, než k literární alegorii, toto přirovnání nedospělo. Husitství však ukazuje, že nežijeme v Evropě sami. A nejlepší cesta k uhájení našich národních zájmů vede skrze spolupráci s ostatními evropskými národy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
