Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice v Evropském domě zorganizovala v tomto týdnu akci k 25. výročí 17. listopadu 1989. Zazněla tam celá řada názorů, vzpomínek i poznatků lidí – odborníků, i těch, co se pohybovali v politice. Některé věci přitom padly veřejně možná úplně poprvé. Mimo jiné se s tím, co tehdejší doba obnášela, svěřil také například historik Emil Voráček.

„Nebyl jsem tehdy ani poradcem generálního tajemníka, ani poradcem předsedy vlády, byl jsem obyčejný řadový vědecký pracovník. Pracoval jsem ale v 80. letech v ústavu, který měl název Československo-sovětský institut. Měl jsem ale to štěstí, že jsem pracoval s řadou velice chytrých lidí a také jsem se znal s řadou lidí, kteří v ústavu již sice nepůsobili, poněvadž byli vyhozeni, jako například v 70. letech doktor Zdeněk Sládek. Byla to parta rusistů-historiků, kteří náleželi k nové vlně československé historiografie začátku 60. let a kteří také přišli s tím, že vznikla první vědecká publikace o historii a dějinách Sovětského svazu a Ruska v roce 1967. Kdo ji přečetl, uměl lépe chápat souvislosti i toho, co se chystalo,“ předeslal ve svém vzpomínání Voráček.

Bádal o perestrojce, přesto do Sovětského svazu vycestovat nemohl

Jak přiznal, měl také asi vlastně svým způsobem to štěstí, že se paradoxně ani v letech perestrojky nedostal do Sovětského svazu, byť o to usiloval, poněvadž jeho náplní práce bylo zabývat se perestrojkou. „Zabýval jsem se proto i západní literaturou, četl Izvestije a zúčastňoval jsem se řady konferencí, a tak mohu mluvit o řadě paradoxů. Když jsem se zúčastňoval těch konferencí v druhé polovině 80. let, mnohé byly v budově ÚV KSČ v Ústavu marxismu-leninismu. Celá řada lidí se tam vyjadřovala k problematice toho, jak vypadá perestrojka v Sovětském svazu. Byli nešťastní z toho, že to nebyli hloupí lidé a věděli, co se skutečně děje v tom Sovětském svazu a jaký to může mít odraz v Československu a v naší společnosti. Ale nechtěli to říct otevřeně, tak kolem toho různě kroužili…“ popsal dále Emil Voráček. Ten v té době nesměl učit na vysoké škole, a tak využíval možností vystupovat na neoficiálních přednáškách. Seznamoval se přitom se zajímavými lidmi a dozvídal se stejně tak zajímavé informace.